ECLI:CZ:US:2000:3.US.155.2000
sp. zn. III. ÚS 155/2000
Usnesení
III. ÚS 155/2000
Ústavní soud rozhodl dne 10. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek J. B., M. K., Z. K., a F. K., všech zastoupených JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 1999, sp. zn. 30 Co 509/97, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. června 1997, sp. zn. 9 C 1218/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadly stěžovatelky rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 1999 (vyložený ve věci Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn.
9 C 1218/96 - 30 Co 509/97) a tvrdily, že označený soud jako orgán veřejné moci porušil jejich ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že označený soud jako soud odvolací potvrdil stěžovatelkám nepříznivé rozhodnutí obecného soudu I. stupně, jímž byl zamítnut jejich návrh na vydání (ve výroku označených a blíže popsaných) nemovitostí; stěžovatelky, aniž by svá tvrzení co do porušení ústavně zaručených práv blíže zdůvodnily, v polemice s rozhodovacími důvody obecného soudu navrhly, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecných soudů obou stupňů (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že stěžovatelky ve své restituční věci byly neúspěšné proto, že svůj návrh vůči vedlejším účastníkům (v řízení před obecnými soudy žalovaným) uplatnily po lhůtě stanovené zákonem (§5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb.); jakkoli stěžovatelky skutkově tuto okolnost připouští, poukazují na to, že dříve jim osoba povinného nebyla známa, a proto dovozují, že "jednoletá prekluzní lhůta mohla v jejich případě začít teprve od okamžiku, kdy se..... o tom, kdo je povinnou osobou, dozvěděly".
Tato jediná námitka, resp. tvrzení stěžovatelek však svou povahou míří vůči věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecného soudu, a proto, jak Ústavní soud opakovaně ve své ustálené rozhodovací praxi již dříve vyložil, takovýto přezkum do pravomoci Ústavního soudu nespadá (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), zejména jestliže zvláštní podmínky, které by jeho ingerenci do rozhodovací činnosti obecného soudu umožnily, ve věci posuzované ústavní stížnosti shledány nebyly, a jejich existenci stěžovatelky ostatně ani netvrdily. Protože rozhodovací praxe Ústavního soudu (jeho rozhodnutí) je obecně přístupná, pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatelky na ni odkázat s tím, že nadto jejich vývody, co do počátku běhu prekluzní lhůty, ztrácí smysl vzhledem k tomu, že tato lhůta co do svého konce je zákonem stanovena pevným datem
(1. dubna 1992 - §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb.), a proto tvrzení stěžovatelek, že jimi napadené rozhodnutí obecného soudu "je v rozporu se zásadou práva a spravedlivého procesu a v rozporu se zásadou zaručeného vlastnictví", nemá oporu ani ve skutkové stránce věci ani v zákoně, tím méně pak v ústavním pořádku republiky.
Ústavní stížnost stěžovatelek byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotnou povahou uplatněných důvodů, tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno;
o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevila potřeba vésti stěžovatelky k odstranění vad ve vykázané plné moci advokáta (§31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. května 2000