Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.05.2000, sp. zn. III. ÚS 158/99 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 68/18 SbNU 107 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.158.99

sp. zn. III. ÚS 158/99 Nález Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. F. proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 17 Co 537/98-47, ze dne 19. 11. 1998, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 17 Co 537/98-47, ze dne 19. 11. 1998, se zrušuje. Odůvodnění: Navrhovatel podal dne 24. 3. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh") , který byl doručen Ústavnímu soudu dne 25. 3. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 17 Co 537/98-47, ze dne 19. 11. 1998, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 10 C 51/96-40, ze dne 30. 6. 1998, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatele o zaplacení částky 10.500,- Kč s příslušenstvím. Uvedeným rozhodnutím podle názoru navrhovatele porušil Městský soud v Praze ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, protože neposkytl ochranu jeho právu, a ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, protože ve svém rozhodnutí nerespektoval zákon. Ústavní stížnost byla podána včas. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 10 C 51/96, Obvodního soudu pro Prahu 7 a dále spis, sp. zn. 52 Cm 197/94 a 52 Cm 129/95, Krajského obchodního soudu v Praze. Ze spisu, sp. zn. 52 Cm 197/94, Krajského obchodního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou domáhal rozhodnutí o zrušení své účasti jako komanditisty u obchodní společnosti J., k.s., jímž se stal na základě prohlášení komanditisty o vstupu do společnosti ze dne 26. 8. 1991 a složení podílu 10.000,- Kč. Žalovaná společnost předložila v řízení vzájemný návrh o určení neplatnosti přistoupení společníka (navrhovatele) do komanditní společnosti. Usnesením Krajského obchodního soudu, čj. 52 Cm 197/94-8, ze dne 9. 1. 1995, byl tento návrh vyloučen k samostatnému řízení, pod sp. zn. 52 Cm 129/95, téhož soudu. Řízení vedené pod, sp. zn. 52 Cm 197/94, odročeno za účelem zjištění tvrzených údajů v obchodním rejstříku. Před zahájením pokračování jednání ve věci navrhovatel vzal žalobu v plném rozsahu zpět a Krajský obchodní soud usnesením, čj. 52 Cm 197/94-12, ze dne 18. 5. 1995, řízení zastavil. Ze spisu, sp. zn. 52 Cm 129/95, Krajského obchodního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že žalovaná komanditní společnost, nyní jako žalobce, namítala neplatnost prohlášení o přistoupení společníka z toho důvodu, že prohlášením původní navrhovatel, nyní žalovaný, přistupoval ke společnosti VIB Fond Joint Invest Action k.s., která však nikdy neexistovala a navíc nebyly dodrženy všechny náležitosti stanovené tehdy platným hospodářským zákoníkem pro přistoupení do společnosti. Po provedeném dokazování Krajský soud v Praze rozsudkem, čj. 52 Cm 129/95-7, ze dne 18. 5. 1995, vyslovil neplatnost přistoupení žalovaného do společnosti J., k.s., jako komanditisty podle smlouvy č. 134/32/5626 ze dne 26. 8. 1991. V odůvodnění uvedl, že podle ustanovení §106b hospodářského zákoníku k založení obchodní společnosti je třeba uzavření písemné smlouvy, která musí být podepsána všemi společníky. Z předložených dokladů sice vyplynulo, že žalovaný podepsal smlouvu o přistoupení do společnosti, avšak nikoliv do společnosti Joint Invest Action, k.s., nám. Gorkého 23, Praha, nýbrž do společnosti VIB Fond Joint Invest Action, k.s., Hlohová 4, Praha 10. Ze zjištění v obchodním rejstříku vyplynulo, že na druhém místě uvedená společnost nevznikla a nebyla zapsána v obchodním rejstříku. Žalovaný proto podepsal smlouvu s neexistující společností a nebylo ani prokázáno, že by VIB Fond Joint Invest Action, k.s., byl společníkem společnosti Joint Invest Action, k.s., ať již v postavení komplementáře nebo komanditisty. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný se nestal společníkem - komanditistou společnosti Joint Invest Action, k.s., protože smlouva č. 134/32/5626 ze dne 26. 8. 1991 je neplatná nejen ve vztahu k žalobci, ale její neplatnost je s ohledem na předmětnou právní úpravu i uvedené skutečnosti třeba považovat za neplatnost absolutní se všemi právními důsledky. Z neplatnosti smlouvy pak soud dovodil neplatnost přistoupení žalovaného do společnosti žalobce. Ze spisu, sp. zn. 10 C 51/96, Obvodního soudu pro Prahu 7 Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou dne 15. 2. 1996 proti společnosti J., k.s., Praha 1, nám. Gorkého 23, t.č. na adrese Praha 7, Argentinská 15, a společnosti V.I.A., a.s., se sídlem v Praze 7, Argentinská 15, domáhal zaplacení částky 10.500,- Kč, kterou zaplatil v souvislosti se svým přistoupením jako komanditista do žalované společnosti a byl v obchodním rejstříku takto veden. Vzhledem k tomu, že smlouva o přistoupení komanditisty byla rozsudkem soudu shledána neplatnou, požadoval vrácení uvedené částky s tím, aby soud v tomto smyslu vydal platební rozkaz. Pro podání odporu ze strany žalované soud ve věci meritorně jednal. Při jednání žalovaná společnost uplatnila námitku promlčení, protože navrhovatel zaplatil spornou částku již v roce 1991, a navrhla zamítnutí žaloby. V řízení bylo učiněno nesporným, že předmětná částka 10.500,- Kč byla zaplacena na účet žalované společnosti dne 2. 9. 1991. Navrhovatel tvrdil, že byl žalovanou společností uveden v omyl, protože společnost vystupovala pod jiným jménem a pod tímto jiným jménem mu dala podepsat přihlášku. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem, čj. 10 C 51/96-12, ze dne 26. 9. 1996, žalobu zamítl s odůvodněním, že uplynula lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení. Uvedený závěr vyvodil soud I. stupně z toho, že objektivní promlčecí lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení počala běžet dnem 2. 9. 1991, tj. dnem, kdy žalobce na základě absolutně neplatného právního úkonu plnil žalované společnosti. Objektivní lhůta je podle §107 odst. 2 občanského zákoníku stanovena v délce 3 roků, tj. její běh skončil dne 2. 9. 1994. V předmětné věci nemohla být podle názoru soudu počítána 10letá promlčecí lhůta, protože se nejednalo o majetkový prospěch, který žalovaná společnost získala úmyslně, neboť bylo i věcí navrhovatele, zvláště pak má-li právnické vzdělání, řádně si přečíst přihlášku a ověřit si skutečnosti tam uvedené. Proti rozsudku soudu I. stupně podal navrhovatel odvolání, ve kterém namítal, že soud nesprávně posoudil promlčení. Podle jeho názoru je nutno bezdůvodné obohacení považovat za majetkový prospěch, který byl plněním z právního důvodu, který odpadl, nikoliv jako plnění z neplatného právního úkonu. Tento závěr podporuje i skutečnost, že přes nesprávné uvedení jména společnosti byl navrhovatel zapsán jako komanditista v obchodním rejstříku na základě příslušného rozhodnutí soudu. Zápisem do obchodního rejstříku vznikl a existoval důvod pro plnění, který odpadl až rozsudkem Krajského obchodního soudu a plnění se stalo bezdůvodným obohacením. Dále uvedl, že proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti (§27 odst. 2 věta druhá obchodního zákoníku). Uplatnění námitky promlčení ze strany žalované společnosti je proto v rozporu s citovaným ustanovením. Městský soud v Praze usnesením, čj. 17 Co 137/97-22, ze dne 28. 3. 1997, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí vyslovil, v jakém směru má soud I. stupně doplnit dokazování tak, aby mohl řádně rozhodnout. Jednalo se zejména o řádné provedení důkazů směřujících ke zjištění, zda navrhovatel byl či nebyl zapsán jako komanditista žalované společnosti. Obvodní soud pro Prahu 7 po doplnění dokazování znovu rozhodl ve věci rozsudkem, čj. 10 C 51/96-40, ze dne 30. 6. 1998 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že žalobce byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. Sv 145, ze dne 18. 10. 1991, zapsán do obchodního rejstříku jako komanditista. Tato skutečnost však podle názoru soudu nemá vliv na počátek běhu promlčecí lhůty, protože takový zápis má pouze deklaratorní povahu. Znovu pak soud I. stupně uvedl, že nelze v dané situaci uvažovat o tom, že neoprávněný majetkový prospěch získala žalovaná společnost úmyslně, neboť bylo i věcí žalobce ověřit si skutečnosti ve smlouvě uvedené. Proti rozsudku soudu I. stupně podal navrhovatel znovu odvolání, v němž uvedl skutečnosti, které již byly zmíněny výše, tj. dobrá víra navrhovatele v zápis v obchodním rejstříku, přičemž tento zápis znamenal titul pro poskytnutou platbu. Teprve rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze o neplatnosti přistoupení komanditisty odpadl právní důvod uvedené platby, rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 6. 1995 a teprve tehdy mohla začít běžet lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Nemohlo být proto jeho právo promlčeno. K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, čj. 17 Co 537/98-47, ze dne 19. 11. 1998, rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že soud I. stupně správným a úplným způsobem zjistil skutkový stav věci, který ostatně nebyl předmětem sporu účastníků, a na podkladě těchto skutkových zjištění přijal i správné právní závěry, s nimiž se shoduje. Dále konstatoval, že žalovaná společnost získala na úkor navrhovatele bezdůvodné obohacení, a to plněním bez právního důvodu. Soud I. stupně správně dovodil, že právní důvod k poskytnutí plnění neodpadl, jak tvrdil navrhovatel, ale nikdy neexistoval, což vyplývá z rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze, čj. 52 Cm 129/95-7, ze dne 18. 5. 1995, jímž byla vyslovena neplatnost přistoupení navrhovatele jako komanditisty do žalované společnosti. Jednalo se o rozsudek deklaratorní, který nic nezměnil na hmotněprávních vztazích mezi účastníky. Tento samotný deklaratorní rozsudek nelze považovat za příčinu odpadnutí právního důvodu, na jehož základě navrhovatel plnil. Proto objektivní tříletá promlčecí lhůta počala plynout dne 2. 9. 1991, kdy došlo k přijetí plnění od navrhovatele, uplynula dne 2. 9. 1994 a nárok na zaplacení sporné částky je promlčen. Dále odvolací soud uvedl, že §8 obchodního zákoníku neukládá podnikatelskému subjektu povinnost veřejnoprávní povahy užívat obchodní název firmy přesně v její zapsané podobě. Pokud by však podnikatel při právní jednání nepoužil obchodní jméno v podobě odpovídající zápisu v obchodním rejstříku, mohlo by to vést (a v daném případě také vedlo) k neplatnosti právního úkonu. Nelze však přijmout závěr, že dosáhla-li žalovaná společnost bezdůvodného obohacení na úkor navrhovatele, je to obohacení úmyslné. Navrhovatel uzavřel smlouvu dobrovolně, vzhledem ke svému vzdělání a profesi měl možnost si ji prostudovat. Princip formální publicity, tj. veřejná přístupnost obchodního rejstříku, platil již tehdy podle §110 hospodářského zákoníku (dnes §27 obchodního zákoníku) a tak svěřoval-li navrhovatel své peníze subjektu, který mu nebyl znám, měl možnost nahlédnout do podnikového rejstříku a přesvědčit se o existenci společnosti. Soud I. stupně proto nepochybil, jestliže žalobu z důvodu promlčení zamítl. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal navrhovatel ústavní stížnost. Podle jeho názoru odvolací soud pochybil v tom, že přes nové zjištěné skutečnosti (zápis v obchodním rejstříku) potvrdil rozsudek soudu I. stupně, který se opíral o stejné závěry, jako dřívější zrušený rozsudek. Další pochybení soudu spatřoval navrhovatel v tom, že soudy hodnotily plnění, které obchodní společnost získala, jako plnění bez právního důvodu. Podle názoru navrhovatele je nezbytné zde přihlédnout k zápisu v obchodním rejstříku, který ho uváděl jako komanditistu. Tento zápis byl právním důvodem, pro který obchodní společnost držela předmětné plnění. Teprve rozhodnutím Krajského obchodního soudu tento důvod odpadl. Dále navrhovatel uvedl, že uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, protože proti němu bylo namítáno, že zápis v obchodním rejstříku je nesprávný. V rozporu s dobrými mravy byla námitka promlčení i proto, že sama obchodní společnost navrhovateli předložila formulář, ve kterém byl uveden nesprávný název. Podle §5 odst. 1 tehdy platného hospodářského zákoníku byla obchodní společnost povinna vystupovat pod svým jménem, neučinila tak, a tato skutečnost byla jediným důvodem neplatnosti jeho přistoupení jako komanditisty. Jestliže tedy obchodní společnost postupovala v rozporu s poctivým obchodním stykem a získala prospěch, který si chce ponechat, jedině proto, že takto nesprávně postupovala a za tím účelem uplatní promlčení, pak taková námitka promlčení odporuje dobrým mravům. Pokud obecné soudy přisvědčily námitce promlčení, neposkytly ochranu navrhovatelových práv, čímž porušily čl. 90 Ústavy ČR a jednaly v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Městský soud v Praze. Tento soud jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že navrhovatel v podání neuvádí nové skutečnosti, pouze opakuje stanovisko, které ve věci vyjádřil a nesouhlasí se závěry, které přijal soud I. stupně i soud odvolací. Z tohoto důvodu se odvolací soud plně odvolává na odůvodnění svého rozhodnutí a domnívá se, že není správné tvrzení navrhovatele o rozporu s čl. 90 a 95 Ústavy ČR v tom směru, že by soud nerespektoval zákon. Nepovažoval proto ústavní stížnost za důvodnou. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny základní práva a povinnosti zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se podaným návrhem domáhal ochrany svého základního práva, zaručeného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jádrem ústavní stížnosti je otázka uplatnění námitky promlčení žalovanou obchodní společností ve sporu vedeném před obecnými soudy a počátek lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že účelem promlčení je jednak stimulovat subjekty k včasnému vykonání subjektivních občanských práv (pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých povinností vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů. Tím institut promlčení v souladu s požadavkem právní jistoty brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností, které jsou - zejména pokud jde o jejich dokazování po uplynutí delší doby - vždy spjaty s určitou sporností. Lze tedy říci, že povinnému subjektu je poskytnuta námitka promlčení jako účinná možnost své ochrany před výše uvedenými negativními dopady dlouhotrvajících občanských subjektivních práv. Je pak na úvaze tohoto povinného subjektu, zda námitku promlčení uplatní či nikoliv. Současně je třeba připomenout, že občanský zákoník zdůrazňuje i vlastní přičinění subjektů pro ochranu svých práv a požaduje, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování. V souvislosti se základní otázkou tohoto sporu Ústavní soud musel jednoznačně přisvědčit závěrům obecných soudů v otázce, kdy počala plynout objektivní lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k rozsudku Krajského obchodního soudu, čj. 52 Cm 129/95-7, ze dne 18. 5. 1995, konstatujícího absolutní neplatnost právního úkonu navrhovatele, je nezbytné vycházet z toho, že právní úkon je neplatný od samého počátku (absolutní neplatnost), a proto jakékoliv plnění, na jeho základě poskytnuté, je od tohoto okamžiku plněním z neplatného právního úkonu, tj. bezdůvodným obohacením, a tímto okamžikem také začíná plynout objektivní lhůta pro jeho vydání. Nelze přisvědčit navrhovateli v tom, že uvedeným rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze důvod poskytnutého plnění odpadl a teprve tehdy se plnění stalo plněním bez právního důvodu. Taková situace by nastala, pokud by tento soud rozhodl na základě návrhu navrhovatele o zrušení jeho účasti jako komanditisty v uvedené společnosti. Vzhledem k tomu, že soud rozhodoval o protinávrhu žalované společnosti na určení neplatnosti a původní návrh vzal navrhovatel zpět, nelze navrhovatelem uplatněnou koncepci akceptovat. Ústavní soud se však neshodl zcela s úvahami obecných soudů o tom, že nelze uvažovat o úmyslném vyvolání bezdůvodného obohacení ze strany žalované obchodní společnosti. Občanský zákoník sice, jak bylo výše uvedeno, zdůrazňuje i vlastní péči subjektů o jejich subjektivní práva, avšak tuto péči nelze samozřejmě vyžadovat bez určitých hranic, nelze na oprávněný subjekt přenášet veškeré riziko řádného výkonu jeho práva. Z důkazů provedených spisy obecných soudů, uvedených výše, vyplynulo, že bezdůvodné obohacení, jehož navrácení navrhovatel žádal, vzniklo plněním z neplatného právního úkonu navrhovatele (neplatná smlouva o přistoupení navrhovatele jako komanditisty do žalované obchodní společnosti z důvodu nesprávného označení obchodní společnosti). Současně však z uvedených důkazů vyplynulo, že návrh na uzavření této smlouvy pocházel z prostředí žalované strany a byla to právě ona, která stěžovateli prokazatelně předložila formulář s evidentně nesprávným označením názvu obchodní společnosti a byla to rovněž ona, která učinila kroky potřebné k tomu, aby navrhovatel byl v tehdejším podnikovém rejstříku zapsán jako komanditista tentokrát již správně označené obchodní společnosti odpůrce, k čemuž také usnesením příslušného soudu došlo. Odpůrce rovněž přijal spornou částku složenou navrhovatelem z titulu jeho postavení jako komanditisty. Z výše uvedených spisových materiálů také vyplynulo, že návrh na určení neplatnosti přistoupení navrhovatele jako komanditisty podal odpůrce, když navrhovatel původně žaloval na zrušení postavení komanditisty v této společnosti. Obecné soudy jako jeden z argumentů, proč nelze uvažovat o úmyslu na straně žalované společnosti, uváděly skutečnost, že navrhovatel má příslušné odborné vzdělání a bylo na něm, aby si ověřil všechny skutečnosti rozhodné pro příslušný právní úkon. Je samozřejmé, jak již bylo konstatováno výše, že každý subjekt musí sám pečovat o svá práva, avšak nelze navrhovateli přičítat k tíži, že za daných skutkových poměrů vycházel z toho, že předmětné údaje odpovídají skutečnosti. Zápis v podnikovém rejstříku (i v obchodním rejstříku) má sice jen deklaratorní povahu, ale jedná se v každé případě o úřední listinu, rozhodnutí obecného soudu, u něhož lze předpokládat jeho správnost. Nelze oprávněně požadovat na subjektech, aby každé rozhodnutí o zápisu v obchodním rejstříku prověřovali a tak zjišťovali zda vůbec odpovídá skutečnosti. Jestliže tedy obecné soudy neposoudily zjištěný skutkový stav ze všech do úvahy přicházejících hledisek, v konečném důsledku takto porušily základní právo navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 11. května 2000