ECLI:CZ:US:2000:3.US.164.2000
sp. zn. III. ÚS 164/2000
Usnesení
III. ÚS 164/2000
Ústavní soud rozhodl dne 11. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. K. M., advokátem, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 15. ledna 2000, čj. 4 KZv 46/99-20, a usnesení Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Pelhřimově ze dne 14. září 1999, ČVS: OVV-297/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 15. ledna 2000 (4 KZv 46/99-20) a tvrdil, že tímto rozhodnutím označené státní zastupitelství (spolu s policejními orgány) "protiústavním způsobem zasáhlo do jeho vlastnického práva
(§123 o. z.), když současně porušilo také jeho ústavně zaručené právo na jeho ochranu" a celkovým postupem ve věci odložení trestního oznámení porušilo jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že policejní orgány (Okresní úřad vyšetřování v Pelhřimově) odložily dne 14. září 1999 trestní oznámení (ČVS: OVV-297/99), dle něhož - vyjádřeno stručně - dne 28. června 1999 na dálnici D1 došlo k loupežnému přepadení nákladního automobilu s přívěsem a k odcizení přepravovaného zboží v hodnotě cca 6 mil. Kč a státní zastupitelství pochybení policejních orgánů, vytýkané stížností stěžovatele, nenapravilo a jeho stížnost zamítlo.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata věci spočívá v otázce, zda prošetřování oznámení z podezření, zda způsobem v oznámení vylíčeném byl spáchán trestný čin, resp. zda došlo ke skutku, jímž trestný čin měl být spáchán (§158 a násl. tr. ř.), je zatíženo takovými vadami, které by měly charakter porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, případně zda rozhodnutí orgánů veřejné moci v této věci vydaná taková práva porušují.
Podle obsahu spisu stěžovatel jako odesílatel (v oznámení blíže označeného) zboží toto svěřil dopravci k přepravě z Prahy do Šumperka, zboží však do místa určení nedorazilo a cestou mělo být násilným způsobem, totiž loupeží, odcizeno; stěžovatel tak měl procesní postavení poškozeného a jako takovému mu příslušela práva plynoucí z části prvé oddílu sedmého trestního řádu (§43 a násl.) a nic nenasvědčuje tomu, že by byl v průběhu prošetřování oznámení na těchto právech zkrácen, nadto způsobem, který by bylo možno chápat jako neoprávněný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv.
Námitky stěžovatele, pojaté do odůvodnění jeho stížnosti proti odložení trestního oznámení a obdobně odůvodnění ústavní stížnosti, mají z převážné míry charakter polemiky s rozhodujícími důvody vyšetřovatele pojatými do odůvodnění jeho rozhodnutí a míří tak svou podstatou jak proti věcné správnosti, tak proti legalitě ústavní stížností napadených rozhodnutí; zde však stěžovatel přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu takovýto přezkum do pravomoci Ústavního soudu nespadá (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), leč by pro jeho ingerenci do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci byly dány zvláštní podmínky, které však ve věci posuzované ústavní stížnosti shledány nebyly, a které ostatně stěžovatel ani netvrdil.
Za této situace byl přezkum, o jaký stěžovatel usiloval, vyloučen, a proto jeho ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto rozhodnutí je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. května 2000