ECLI:CZ:US:2000:3.US.172.2000
sp. zn. III. ÚS 172/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složené z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky J. B., zastoupené JUDr. P. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 25 Co 186/99-297, ze dne 14. 9. 1999 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Benešově, č.j. 4 C 367/94-253, ze dne 30. 9. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 17. 3. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2000. Po doplnění návrhu k výzvě Ústavního soudu bylo zjištěno, že návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 25 Co 186/99-297, ze dne 14. 9. 1999, kterým by ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově, č.j. 4 C 367/94-253, ze dne 30. 9. 1998. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově byla žalovanému (Zemědělské družstvo S.) stanovena povinnost vydat navrhovatelce náhradu za živý a mrtvý inventář ve specifikovaných položkách, zaplatit částku 40.714,30 Kč, zaplatit nájemné za zemědělské pozemky ve výši 2.721,40 Kč. Ve zbývajících částech (zaplatit náhradu za živý a mrtvý inventář se v částce 41.009,- Kč, zaplatit náhradu za znehodnocení budovy stáje - stodoly v částce 150.255,- Kč, zaplatit pronájem za zemědělské pozemky v částce 5.663,60 Kč) byla žaloba zamítnuta. Napadenými rozsudky bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její základní právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 4 C 367/94, Okresního soudu v Benešově. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka se žalobou podanou proti žalovanému Zemědělskému družstvu S. domáhala stanovení, že žalovaný je povinen zaplatit jednak náhrady za živý a mrtvý inventář, osiva, krmiva a zásoby celkem částku 249.789,- Kč, zaplatit nevypořádaný nárok za znehodnocení stáje - stodoly v celkové výši 150.255,- Kč a zaplatit z titulu nájemného za zemědělské pozemky částku 8.385,- Kč, a to z titulu odškodnění podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Navrhovatelka uvedené nároky uplatňovala jako oprávněná osoba podle uvedeného zákona, protože její matka J. S. jí uvedený inventář spolu s celou usedlostí čp. 1 v M. darovala darovací smlouvou, sp. zn. Nz 15/62, ze dne 14. 2. 1962. Navrhovatelka uplatnila svůj nárok výzvou vůči žalovanému opakovaně v průběhu roku 1992. Žalovaný vydal podílový list, ve kterém vyčíslil její podíl za vnesený majetek celkem částkou 205.644,- Kč, do tohoto výpočtu nezahrnul tu část inventáře, která byla podle zápisu družstva převzata od B. S., druhého manžela matky navrhovatelky. Navrhovatelka namítala, že zápis o vnosu není dokladem o vlastnictví a tvrdila, že i tato část inventáře patřila k usedlosti čp. 1 a její matka na svého druhého manžela tento inventář nikdy nepřevedla. Dále uplatňovala nájemné na základě nájemní smlouvy za zemědělské pozemky a náhradu za znehodnocení stáje - stodoly, kterou převzal právní předchůdce žalovaného a v roce 1984 pak ji družstvo prodalo navrhovatelce ve značně zdevastovaném stavu. Po široce vedeném dokazování vzal soud I. stupně za prokázané, že navrhovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě. Dále soud konstatoval, že při porovnání zápisu o věcech vnesených do družstva J. S. a B. S. na straně jedné a porovnáním rozsahu "příslušenství živého a mrtvého" tak, jak je toto příslušenství popsáno v souvislosti s projednáním dědictví po zemřelém otci navrhovatelky (zápis ze dne 14. 5. 1948, založený na č.l. 10, sp. zn. D 120/48, který byl sepsán na místě samém v M. čp. 1), je zřejmé, že věci vnesené B. S. nejsou popsány mezi věcmi, které by patřily do dědictví po zemřelém otci navrhovatelky. Z toho vyplývá, že jde buď o věci, které byly ve výlučném vlastnictví B. S., případně o věci, které B. S. získal za trvání manželství s matkou navrhovatelky, ale při vstupu manželů S. do družstva byly zvláště rozděleny věci, které vnesla J. S. (mimo jiné i věci, které pocházely ještě z jejího manželství s otcem navrhovatelky) a zvlášť věci, které vnesl samostatně B. S. Dále z provedeného dokazování soud I. stupně konstatoval, že uvedenou darovací smlouvou převedla matka navrhovatelky vlastnictví usedlosti čp. 1 v M. včetně pozemků na navrhovatelku. Předmětem této darovací smlouvy nebyl objekt stodoly - stáje, který matka navrhovatelky vnesla do družstva v roce 1957. Tento objekt získala navrhovatelka do vlastnictví uvedenou kupní smlouvou ze dne 3. 2. 1984, registrovanou Státním notářstvím v Benešově dne 23. 2. 1984. Dále z provedeného dokazování soud konstatoval, že označené zemědělské pozemky na základě nájemní smlouvy užíval žalovaný. Z uvedeného dokazovaní pak soud I. stupně vyvodil, že navrhovatelka neunesla důkazní břemeno, pokud jde o tvrzení, že je oprávněnou osobou i ohledně nároku za inventář, vnesený do družstva B. S., a proto ve vztahu k tomuto nároku neshledal žalobu za důvodnou. V ostatní části pak soud I. stupně nárok na náhradu za vnesený inventář uznal, protože byly splněny všechny stanovené podmínky podle zákona o půdě. Dále se podrobně zabýval zkoumáním, zda za vnesené věci je možno poskytnout peněžitou náhradu anebo věcné plnění. Závěry soudu v této otázce byly přesně specifikovány ve výroku rozsudku. Návrh za poskytnutí náhrady za zdevastovanou stodolu byl zamítnut proto, že navrhovatelka neprokázala, že by tento nárok uplatnila ve lhůtě stanovené zákonem. Dále soud velmi podrobně zkoumal otázku nároku na nájemné za zemědělské pozemky užívané družstvem, na základě právního rozboru pak opět rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno. Ve věci Okresní soud v Benešově rozhodl rozsudkem, č.j. 4 C 367/94-253, ze dne 30. 9. 1998.
K odvolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Krajský soud v Praze jako soud odvolací. Tento soud rozsudkem, č.j. 25 Co 186/99-297, ze dne 14. 9. 1999, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, změnil tento rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění odvolací soud konstatoval, že vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem I. stupně, a považoval ho za dostačující, když žádný z účastníků řízení nežádal provedení dalších důkazů. Dále odvolací soud přezkoumal i právní závěry soudu I. stupně, s nimiž se rovněž ztotožnil, a proto věcně napadený rozsudek potvrdil.
Proti oběma uvedeným rozsudkům podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. V podaném návrhu nesouhlasila s poskytnutím náhrady ve věcech, protože potřebovala hotovost k zajištění svého podnikatelského záměru se získanými pozemky. Dále nesouhlasila se zamítnutím náhrady za inventář vnesený B. S., protože podle jejího názoru i tento inventář byl součástí usedlosti, která jí byla matkou darována. Namítala i nesprávné zamítnutí nároku na náhradu za zdevastovanou stodolu - stáje a nároku na úhradu části nájemného. Napadená rozhodnutí soudů považuje za rozhodnutí v rozporu s ustanoveními zákona o půdě a tím za porušení čl. 11 odst. 4 Listiny. Rozsudky soudu nevedly ke zhojení předcházejícího násilného bezpráví a skutková zjištění obecných soudů se ocitla, obdobně jako jejich právní závěry, v extrémním nesouladu se skutečným stavem věci a tím došlo k porušení čl. 11 Listiny. Dále navrhovatelka namítla, že řízení započaté před obecnými soudy v roce 1993 a skončené v roce 1999 trpělo zbytečnými průtahy a tím došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení k výzvě Ústavního soudu sdělil, že se plně odvolává na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva zaručeného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem podaného návrhu je nesouhlas navrhovatelky s právními závěry, které v napadených rozsudcích vyjádřily obecné soudy. Navrhovatelka zejména napadla hodnocení důkazů, zjištění skutkového stavu a vyvození právních závěrů. Ve vztahu k této problematice je nutno především věcně konstatovat, že v rámci odvolacího řízení navrhovatelka nenavrhovala provedení dalších důkazů ke zjištění skutkového stavu. Pokud jde o samotný proces hodnocení provedených důkazů a vyvození právních závěrů, zde Ústavní soud především připomíná, že je nezadatelným právem obecného soudu (stejně jako zákonnou povinností) provádět hodnocení důkazů tak, jak mu to ukládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu, zejména pak §132 o.s.ř. Pokud obecný soud ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů hodnotí každý důkaz jednotlivě a pak všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech a jeho právní závěry nejsou v extrémním nesouladu se zjištěnými skutečnosti, nemůže Ústavní soud do procesu hodnocení důkazů zasáhnout. V předmětné věci konstatoval Ústavní soud, že obecné soudy se zabývaly předmětem sporu velmi široce, soud I. stupně prováděl rozsáhlé dokazování, které i soud odvolací považoval za dostačující pro řádné rozhodnutí ve věci samé. Dále Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy řádně odůvodnily právní závěry, k nimž při posuzování věci dospěly, a z nich nelze nijak dovodit porušení základního práva navrhovatelky podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá rovněž i závěr o tom, že částečný neúspěch navrhovatelky ve věci nemůže být považován za porušení jejího vlastnického práva. Článek 11 odst. 1 Listiny je koncipován především jako ochrana existujícího vlastnického práva, pokud však v části byla žaloba zamítnuta právě proto, že navrhovatelka neprokázala svůj nárok, nelze rozhodnutí soudu považovat za porušení tvrzeného vlastnického práva navrhovatelky. Konečně pokud jde o námitku navrhovatelky vztahující se k průtahům v řízení, spočívajícím ve velmi dlouhé době od zahájení řízení do konečného rozhodnutí, čímž byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud dospěl k závěru, že vzhledem k ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a tomu, že řízení bylo již skončeno pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Praze nelze již porušení namítaného ustanovení Listiny konstatovat.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu