ECLI:CZ:US:2000:3.US.173.2000
sp. zn. III. ÚS 173/2000
Usnesení
III. ÚS 173/2000
Ústavní soud rozhodl dne 10. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. Ch., zastoupené JUDr. R. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 10 Co 245/99, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. prosince 1998, sp. zn. 8 C 175/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. listopadu 1999 (10 Co 245/99-298) a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. prosince 1998 (8 C 175/94-199) a - aniž by své tvrzení blíže odůvodnila - tvrdila, že označené obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); po skutkovém popisuje merita věci a v polemice s rozhodovacími důvody, vyloženými obecnými soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak - a to především - z rozhodovacích důvodů dotčeného obecného soudu, vyložených v odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí, je patrno, že tento soud jako soud odvolací potvrdil rozhodnutí obecného soudu
I. stupně, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy jako navrhovatelky) na určení neplatnosti kupní smlouvy stran (označených a blíže popsaných) nemovitostí, uzavřené mezi jejím (zřejmě) příbuzným a vedlejšími účastníky nedlouho před jeho úmrtím; s odkazem na to, že podpis prodávajícího byl pro jeho těžký zdravotní stav padělán, stěžovatelka dovozuje, že co do dotčených nemovitostí byla neprávem zbavena svých dědických nároků (resp. byla v nich omezena), obecnému soudu jako soudu odvolacímu vytkla - stručně shrnuto - nesprávná, pokud se týká neúplná skutková zjištění, podjatost pro "účelně vybraná tvrzení protistrany" a v důsledku toho i nesprávné právní závěry, jimiž odvolací soud své rozhodnutí podložil.
Odhlédnuto od toho, že, s výjimkou strohého odkazu na příslušný článek Listiny základních práv a svobod, je tvrzení stěžovatelky, co do porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, nezdůvodněno, stěžovatelka přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov.např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), případně hodnocení důkazů provedené obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), leč by pro ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů byly dány zvláštní podmínky; ty však ve věci posuzované ústavní stížnosti zjištěny nebyly a jejich existenci ostatně stěžovatelka ani netvrdila.
Ústavní soud proto neshledal apodiktické tvrzení stěžovatelky stran porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu důvodným, zejména jestliže odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zcela ve shodě se zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.), a jestliže odvolací soud pečlivě rozvedl - po doplnění řízení - proč pokládá důkazní řízení (důkazy v řízení provedené) za zcela dostatečné, způsob hodnocení důkazů, jakož i právní závěry, které z takto zjištěného skutkového základu věci vyvodil a v důsledku toho proč stěžovatelce nepříznivé rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil; za této situace, kdy stěžovatelka, jako navrhovatelka v řízení před obecnými soudy, neunesla důkazní břemeno, nelze obecnému soudu II. stupně z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) ničeho vytknout.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti spočívá nejen v absenci přiměřených důvodů, ale - a to především - v ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto rozhodnutí je zřejmé, aniž by se jevila potřeba vésti stěžovatelku k odstranění vad ve vykázané plné moci jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. května 2000