ECLI:CZ:US:2000:3.US.194.2000
sp. zn. III. ÚS 194/2000
Usnesení
III. ÚS 194/2000
Ústavní soud rozhodl dne 11. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2000, sp. zn. 21 Co 383/99, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. července 1999, sp. zn. 11 C 149/98, spolu s návrhem na zrušení části ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2000 (21 Co 383/99-123) a spolu s ním také rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. července 1999 (11 C 149/98-92-Zá) a tvrdila, že označené obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod a také obdobně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy neuznaly její restituční nárok na zaplacení částky 1,697.091,- Kč, když po provedeném dokazování dospěly k závěru, že stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) k podání žaloby není aktivně legitimována pro absenci podmínek stanovených zákonem (§4 odst. 2, §20 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Aniž by svá tvrzení co do porušení ústavně zaručených práv podrobněji rozvedla a zdůvodnila, v polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Z výroku rozsudku odvolacího soudu je patrno, že stěžovatelka před skončením odvolacího jednání vznesla návrh na připuštění dovolání a že tento její návrh byl odvolacím soudem zamítnut; podle odůvodnění tohoto výroku stalo se tak proto, že vzhledem k povaze vzneseného návrhu nešlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; když v úvahu přicházející problematika (§4 odst. 4 zák. č. 221/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) byla již řešena (R 16/95).
Podle zákona i přes opačný výrok odvolacího soudu lze dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podat, jestliže návrh na jeho připuštění byl podán před skončením odvolacího jednání (§239 odst. 2 o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález
ve věci III. ÚS 87/99 dosud ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikován), jestliže účastník řízení, který o připuštění dovolání usiloval, následně dovolání nepodá, založí takovým jednáním (opomenutím) procesní překážku nepřípustnosti ústavní stížnosti pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona).
Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 4) stěžovatelka přes okolnosti zmíněné již dříve dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. února 2000 (21 Co 383/99) nepodala, a proto její ústavní stížnost z důvodů již vyložených byla posouzena jako nepřípustná.
O nepřípustné ústavní stížnosti jako o takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem
[§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Odmítavý výrok stran ústavní stížnosti je současně důvodem, pro který byl spolu s ústavní stížností podaný návrh na zrušení ustanovení "§20 odst. 1 in fine ve znění odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů," shledán ve smyslu ustálené praxe Ústavního soudu jako neopodstatněný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996) a také o něm bylo rozhodnuto obdobným výrokem [§43 odst. 2 písm. b) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. května 2000