ECLI:CZ:US:2000:3.US.224.2000
sp. zn. III. ÚS 224/2000
Usnesení
III. ÚS 224/2000
Ústavní soud rozhodl dne 11. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. B. P., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 1999, sp. zn. 1 Co 210/99, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 1999, sp. zn. 23 C 36/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 1999 (1 Co 210/99-79) a spolu s ním též rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 1999 (23 C 36/98-54) a tvrdil, že zmíněné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a tak současně porušily své povinnosti plynoucí z čl. 90 a č. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; podle odůvodnění ústavní stížnosti - stručně shrnuto - stalo se tak tím, že oba obecné soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok (na zaplacení částky 3,500.000,- Kč z titulu nemajetkové újmy za zásah do jeho osobnostních práv) je promlčen. Aniž by stěžovatel svá tvrzení stran porušení ústavně zaručeného práva blíže zdůvodnil, v obsáhlé polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů, vyloženými v odůvodnění jejich rozhodnutí v poloze obecného práva, navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V podrobně rozvedeném odůvodnění svých rozhodnutí oba obecné soudy, způsobem předpokládaným zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.,) vyložily, z jakých skutkových okolností dospěly k závěru, že námitka promlčení uplatněná žalovaným (O. a. s. v O.) je důvodná, a proto co do aspektů obecného práva nelze takto zdůvodněným rozhodnutím z ústavněprávních hledisek nic vytknout.
Skutkové odkazy stěžovatele na okolnosti, za nichž k narovnání (uzavření smlouvy) mezi účastníky řízení v roce 1992 v intencích zákona č. 44/1988 Sb. došlo a s nimiž se obecné soudy co do rozhodujících aspektů ostatně dostatečně vypořádaly, jsou z hlediska ochrany ústavnosti nerozhodné. Stěžovatel v nich totiž přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), leč by k jeho ingerenci do rozhodovací činnosti těchto soudů byly dány zvláštní podmínky, které však v posuzované věci zjištěny nebyly, a jejichž existenci stěžovatel ostatně ani netvrdil.
Pro tvrzení stěžovatele stran porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu není proto opory ani ve stavu věci ani v ústavním pořádku republiky, a proto jeho ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. května 2000