ECLI:CZ:US:2000:3.US.231.99
sp. zn. III. ÚS 231/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti M. B., a F. U., zastoupených JUDr. D. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 37 Co 923/96-119, ze dne 17. 2. 1999, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, čj. 5 C 512/92-81, ze dne 6. 9. 1996, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 7. 5. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 10. 5. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 37 Co 923/96-119, ze dne 17. 2. 1999, jímž byl formálně změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, čj. 5 C 512/92-81, ze dne 6. 9. 1996, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatelů na přechod vlastnického práva k pozemkům ze žalovaných na ně. Podle názorů navrhovatelů byla napadenými rozsudky porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 5 C 512/92, vedený u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé jako žalobci se žalobou podanou u uvedeného soudu domáhali, aby soud rozhodl, že pozemky, a to část původní kat. parcely č. 89, nyní část pozemku p.č. 92/2 o výměře 167 m2, část původní kat. parcely č. 92, nyní část. pozemku p.č. 92/2 o výměře 441 m2, část původní kat. parcely č. 89, nyní část pozemku p.č. 89/3 o výměře 395 m2, část původní kat. parcely č. 92, nyní část pozemku p.č. 89/3 o výměře 183 m2 a část původní kat. parcely č. 89, nyní část pozemku p.č. 105 o výměře 25 m2 zapsaných pro k.ú. L. u Katastrálního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, přecházejí podle §8 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") ze žalovaných na žalobce podle navrženého poměru. Uvedeného rozhodnutí se domáhali v rámci zákona o půdě proti fyzickým osobám, které podle jejich názoru předmětné nemovitosti získaly od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě jejich protiprávního zvýhodnění. Na základě skutkových zjištění v rámci provedeného řízení Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou dospěl k závěru, že přidělení pozemků ve vyšší výměře než povolovalo ust. §200 odst. 2 občanského zákoníku ve znění tehdy platném (603 m2 pro prvního a druhého žalovaného, 628 m2 pro třetího žalovaného) nelze považovat za porušení tehdy platných předpisů, protože správní orgány, které o přidělení těchto pozemků rozhodovaly, jednaly v rámci institutu správního uvážení, který byl příslušnými ustanoveními občanského zákoníku zakotven. Soud I. stupně z provedených důkazů (výslech svědků i šetření na místě samém) dovodil, že místní situace odůvodňovala postup podle §200 odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném v době rozhodování správních orgánů. Dále soud na základě provedených důkazů dovodil, že v předmětné věci nebylo možno konstatovat ani protiprávní zvýhodnění nabyvatelů, když nikdo jiný o předmětné pozemky neprojevil zájem a pozemky samy byly v době přidělení ve velmi zanedbaném stavu. Soud I. stupně proto rozsudkem, čj. 5 C 512/92-81, ze dne 6. 9. 1996, žalobu navrhovatelů zamítl.
Proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně podali navrhovatelé odvolání, v němž znovu namítali, že pozemky byl přiděleny v rozporu s tehdy platnými předpisy, a poukázali na následně probíhající stavební řízení, v němž se projevilo protiprávní zvýhodnění nabyvatelů, dané postavením jednoho z původních nabyvatelů. Současně žádali, pokud odvolací soud odvolání zamítne, aby ve věci připustil dovolání v otázce zásadního právního významu, kterou spatřovali v posouzení správnosti postupu při zřízení práva osobního užívání pozemku podle §200 občanského zákoníku v původním znění (překročení maximální výměry pozemku ke zřízení zahrady). K odvolání navrhovatelů rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně jako soud odvolací. Odvolací soud v rámci odvolacího řízení rozsáhle doplnil dokazování a na základě skutkových zjištění před soudem I. stupně i soudem odvolacím pak dovodil, že v předmětné věci nebylo prokázáno, že by nabyvatelé získali sporné pozemky v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Uvedený závěr odvolací soud rozsáhle odůvodňuje s věcnou i právní argumentací. Pokud jde o námitku protiprávního zvýhodnění nabyvatelů v souvislosti s následným stavebním řízením uvedl odvolací soud, že i případné takové skutečnosti by nemohly být významné pro posouzení otázek týkajících se nabytí samotných pozemků. Na základě uvedených závěrů pak Krajský soud v Brně rozhodl ve věci rozsudkem, čj. 37 Co 923/96-119, ze dne 17. 2. 1999 tak, že změnil rozsudek soudu I. stupně a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Výrok odvolacího soudu byl sice uvozen jako rozsudek, měnící výrok soudu I. stupně, avšak změna se týkala pouze formulace výroku, nikoliv podstaty samé, protože i tímto výrokem byla žaloba navrhovatelů zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé současně dovolání a návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. O dovolání rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který usnesením, čj. 28 Cdo 1821/99-145, ze dne 5. 10. 1999, podané dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost. Nejvyšší soud ČR při posuzování přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") dospěl k závěru, že ve výkladu ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě a §199 a 200 občanského zákoníku není shledán zásadní právní význam, protože tyto otázky již byly dovolacím soudem řešeny a rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Dovolací soud dále uvedl, že otázkou zásadního právního významu není s ohledem na §8 odst. 1 zákona o půdě ani posouzení činnosti či nečinnosti příslušných orgánů a uživatelů pozemků při změně kultury zemědělské půdy z kategorie orná půda a pastvina na zahradu. V souladu s judikaturou je i v rozsudku odvolacího soudu uvedené posouzení pojmu "zemědělská půda" užitého v §199 občanského zákoníku v tehdy platném znění.
O podaném návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti rozhodoval pak Ústavní soud v tomto řízení. Je nutno však uvést, že Ústavní soud se zabýval pouze návrhem směřujícím proti rozsudku soudu odvolacího a soudu I. stupně, nezabýval se usnesením Nejvyššího soudu vzhledem k tomu, že návrh navrhovatelů proti tomuto rozhodnutí nesměřoval.
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se navrhovatelé dovolávali ochrany svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení svých práv napadenými rozsudky spatřovali v tom, že předložené důkazy byly obecnými soudy neobjektivně hodnoceny, bylo rozhodováno v rozporu s nimi, nebyl spolehlivě zjištěn skutečný stav věci a došlo k pochybení při výkladu právních předpisů. Svá tvrzení o porušení základních práv opírali navrhovatelé především o skutečnost, že podle jejich názoru žalovaní nabyli pozemky v rozporu s tehdy platnými předpisy (vyšší výměra), v rozporu s předpisy, upravujícími režim nakládání se zemědělskou půdou a byli neoprávněně zvýhodněni v důsledku známostí, které měl jeden z původních žalovaných. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud zrušil jak rozsudek soudu I. stupně, tak i rozsudek soudu odvolacího.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dohledu nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení jeho základních práv a svobod, chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci se navrhovatelé dovolávali ochrany svého práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházejících a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem návrhu je polemika navrhovatelů se skutkovými zjištěními, která vyplynula z provedeného dokazování před obecnými soudy, jejich hodnocením a s právními závěry, které obecné soudy na základě těchto skutkových zjištění učinily. V této souvislosti nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že předmětnými otázkami se zabýval již v mnoha svých rozhodnutích a jeho rozhodovací praxe je ustálená a konstantní. Ústavní soud nemůže zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů, protože tento proces je věcí obecných soudů, které postupují podle příslušných ustanovení o.s.ř. Proces hodnocení důkazů je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů podle §132 o.s.ř., která ukládá soudů hodnotit každý důkaz jednotlivě a i v jejich vzájemných souvislostech. Pokud obecné soudy postupovaly v hranicích této zásady nelze do jejich postupu zasahovat a není zde ani možné namítat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. V předmětné věci na základě přezkoumaného listinného materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že proces dokazování před obecnými soudy probíhal v intencích výše zmíněné zásady. Obecné soudy provedly dokazování s respektováním dispoziční zásady civilního procesu, tj. dokazování k návrhům účastníků řízení. Při svém rozhodování, které je dokumentováno v odůvodněních napadených rozsudků, uvedli jaké důkazy byly provedeny a jak je soudy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Ve vztahu k námitkám obsaženým v návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti je nutno uvést, že tyto námitky již byly projednávány zejména v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se jimi zabýval velmi podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí. Právní závěry, které obecné soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu, jsou v souladu s tímto zjištěným skutkovým stavem, Ústavní soud, jak již také ve svých rozhodnutích judikoval, neshledal zásadní nesoulad a rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, z nich vyvozenými, které by tento orgán opravňovaly zasáhnout do výsostné domény obecných soudů. Obecně pak lze uvést, že nesouhlas navrhovatelů s právními závěry obecných soudů, který je samozřejmě pochopitelný z jejich subjektivního pohledu, nelze v obecném pohledu považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Vzhledem k těmto závěrům pak Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené pak Ústavnímu soudu nezbylo než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu