ECLI:CZ:US:2000:3.US.241.2000
sp. zn. III. ÚS 241/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J. H., zastoupeného JUDr. M. M., advokátem, směřujícímu proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 1999, čj. 22 Cdo 380/99-81 a souvisejícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 1998, čj. 20 Co 656/97-56, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 17. 4. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 1999, čj. 22 Cdo 380/99-81 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 1998, čj. 20 Co 656/97-56, s tvrzením, že jimi byla porušena navrhovatelova základní práva daná ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, konkrétně čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb. - dále jen "Pakt").
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou naplněny formální předpoklady pro projednávání návrhu. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 31 C 148/96, zjistil, že dne 16. 10. 1996 podali žalobci manželé S. žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy proti ing. S. M. a J. H. V žalobě požadovali určení, že kupní smlouva o převodu domu čp. 370 se stavební parcelou č. 407 v kat. území M. S. uzavřená v květnu 1996 mezi oběma žalovanými, je neplatná. Návrh odůvodnili tím, že navrhovatelé uzavřeli s 1. žalovaným dne 19. 10. 1995 kupní smlouvu, kterou mu odprodali předmětné nemovitosti a vklad práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha-město dne 13. 11. 1995. V kupní smlouvě bylo stanoveno, že dohodnutá kupní cena bude kupujícím zaplacena tak, že prvá část (v přesně určené výši) bude zaplacena do 14 dnů od provedení zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, druhá část (rovněž v přesně určené výši) nejpozději do 30. 4. 1996 a zbytek do 30. 10. 1996. Z dohodnuté ceny však byla zaplacena pouze částka 800.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že ing. M. nesplnil povinnosti uvedené v kupní smlouvě, navrhovatelé se žalobou domáhali zrušení kupní smlouvy. Podle zjištění žalobců podali žalovaní dne 29. 5. 1996 Katastrálnímu úřadu Praha-město návrh na povolení vkladu do katastru na základě mezi nimi uzavřené kupní smlouvy, kterou přešlo vlastnictví předmětných nemovitostí na ing. H.. Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí katastrálního úřadu není opravný prostředek, podali uvedenou žalobu o určení vlastnického práva. Obvodní soud pro Prahu 1 dne 10. září 1997 rozsudkem, čj. 31 C 148/96-37, žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze dne 2. 4. 1998 rozsudkem, čj. 20 Co 656/97-56 tak, že rozsudek soudu I. stupně změnil a rozhodl, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přísluší J. S. k id. 5/48 a J. S. k id. 43/48 a určil, že příslušná kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí, uzavřená dne 29. 5. 1996 mezi ing. S. M., jako prodávajícím a J. H., jako kupujícím, je neplatná.
Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen právnímu zástupci navrhovatele dne 5. 6. 1998. Tento rozsudek napadl J. H. (navrhovatel) dne 8. 7. 1998 dovoláním o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 6. 12. 1999 rozsudkem, čj. 22 Cdo 380/99-81 tak, že jej v části, která směřovala proti výroku Městského soudu v Praze, kterou je určeno, že "vlastnické právo k nemovitostem, domu čp. 370 se stavební parcelou č. 407 v kat. úz. M. S., zapsaným u KÚ Praha - město na LV č. 262 pro k.ú. M. S., přísluší manželům J S., r.č. 475617/126, k id. 5/48 a J. S., r.č. 430413/092 k id. 43/48", zamítl. Ve zbývající části napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze pak dne 25. 4. 2000 rozsudkem, čj. 16 Co 106/2000-91, ve věci znovu rozhodl. Tento rozsudek však ústavní stížností napaden nebyl.
Pokud se týká části návrhu, směřující proti výroku rozsudkem ve výrokové části označeným I. Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 1999, čj. 22 Cdo 380/99-81, kterým zamítl dovolání, pokud směřovalo proti části výroku Městského soudu v Praze, kterou bylo určeno, že "vlastnické právo k nemovitostem, domu čp. 370 se stavební parcelou č. 407 v kat. úz. M. S., zapsaným u KÚ Praha - město na LV č. 262 pro k.ú. M. S., přísluší manželům J. S., r.č. 475617/126, k id. 5/48 a J. S., r.č. 430413/092 k id. 43/48", navrhovatel v ústavní stížnosti především namítal, že soud prvého stupně jednal ve věci, ač zde existovala překážka litispendence. V době podání žaloby ze dne 14. 10. 1996 probíhalo u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 31 C 98/96 řízení, v němž se manželé S. domáhali proti ing. M. určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Soud měl podle navrhovatele v tomto případě řízení zastavit. Protože ve věci sp. zn. 31 C 98/96, téhož soudu byl vydán rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci jsou vlastníky předmětných nemovitostí, porušil Městský soud tím, že dále jednal a rozhodl ve věci sp. zn. 20 Co 656/97, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přísluší žalobcům, zásadu res iudicata. Pokud soud dospěl k závěru, že uvedené překážky řízení neexistovaly, jsou jeho argumenty nepřesvědčivé. Navrhovatel dále namítal, že mu nikdy nebylo řádně doručeno rozhodnutí odvolacího soudu (bylo doručeno jeho právnímu zástupci poté, co bylo soudu doručeno vypovězení příslušné plné moci) a Nejvyšší soud, jako soud dovolací, tudíž neměl o věci vůbec jednat. Navrhovatel dále namítal, že uzavíral s ing. M. smlouvu o koupi předmětných nemovitostí v dobré víře, neboť vycházel mimo jiné i ze zápisu v katastru nemovitostí, kde byl ing. M. zapsán jako vlastník. Zápis do katastru nemovitostí má konstitutivní účinek a odstoupení od kupní smlouvy nemůže znamenat zánik vlastnického práva toho, kdo je jako vlastník v katastru zapsán. Vlastnické právo navrhovatele by proto mělo být chráněno.
Uvedeným postupem soudů měla být podle navrhovatele porušena jeho základní práva daná mu čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 26 Paktu.
Nejvyšší soud ČR, ve svém vyjádření ze dne 17. 5. 2000, jako účastník řízení, k jednotlivým námitkám navrhovatele uvedl, že ve věci sp. zn. 31 C 98/96 Obvodního soudu pro Prahu 1 nemohlo jít o pravomocně rozhodnutý spor. Navrhovatel totiž nebyl účastníkem původního sporu a právní moc příslušného rozsudku by se jej netýkala. Žaloba byla zamítnuta proto, že podle soudu nastávají účinky odstoupení od smlouvy přímo ze zákona a není tedy třeba je výslovně deklarovat. Pokud jde o námitku, že rozsudek, č.j. 20 Co 656/97-56, Městského soudu v Praze byl právnímu zástupci navrhovatele doručen až poté, co soudu došlo oznámení o vypovězení plné moci, nemohlo to mít za důsledek porušení navrhovatelových ústavních práv. Z obsahu dovolání proti tomuto rozsudku je zřejmé, že navrhovatel měl k dispozici napadený rozsudek a bylo mu umožněno podat proti němu dovolání, ve kterém mohl na jím uvedený nedostatek upozornit (což však neučinil). Hmotně právní argumentace navrhovatele vychází z toho, že odstoupením od smlouvy o převodu nemovitostí se smlouva od počátku neruší a důsledky odstoupení nastanou až na základě dohody účastníků, respekt. na základě rozsudku o určení vlastnického práva prodávajícího; dalším argumentem navrhovatele bylo, že nelze zpochybnit jeho právo, které nabyl v dobré víře. K těmto námitkám Nejvyšší soud uvedl, že z §48 odst. 1 občanského zákoníka je zřejmé, že odstoupením od smlouvy se smlouva ruší od počátku. Jiný postup zákon neupravuje. Proto v důsledku platného odstoupení dochází k obnovení původního právního stavu. Jiná je otázka, jaké náležitosti vyžadují katastrální úřady ke změně zápisu v katastru nemovitostí po odstoupení od smlouvy. Rozsudek o určení vlastnictví prodávajícího, o kterém se navrhovatel zmiňuje, je rozsudkem deklaratorním, právní stav nemění, pouze jej konstatuje. Až do jeho vydání je tedy právní stav v rozporu se stavem katastru. Pokud jde o princip ochrany práv nabytých v dobré víře, ten se uplatní v případě, kdy k nabytí práva skutečně došlo. V souzené věci tomu tak ovšem nebylo. Navrhovatel nabyl věc od nevlastníka a pokud právo nestanoví jinak, uplatňuje se zásada, že nikdo nemůže převést více práv, než sám měl. Ochrana dobré víry nabyvatele se projevuje např. v institutu vydržení.
Po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností, Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem byla porušena navrhovatelova namítaná základní práva a z tohoto pohledu dospěl k závěru, že i podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Námitky obsažené v ústavní stížnosti směřují proti právnímu názoru Nejvyššího soudu, týkajícího se existence překážky litispendence, event. rei iudicatae při rozhodování Městského soudu. Těmito námitkami se však Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval a podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě svůj názor zdůvodnil. Ústavní soud se ztotožnil s argumentací Nejvyššího soudu, uvedenou ve vyjádření k ústavní stížnosti (stejně tak nelze mít výhrady k samotnému odůvodnění napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzené protiústavnosti) a shledal tak, že Nejvyšší soud v souzené věci postupoval ústavně konformním způsobem a jeho postupu nelze z hlediska ústavního nic vyčítat.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu