ECLI:CZ:US:2000:3.US.248.2000
sp. zn. III. ÚS 248/2000
Usnesení
III. ÚS 248/2000
Ústavní soud rozhodl dne 10. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. P., a. s., zastoupené Mgr. Z. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. února 2000, sp. zn. 22 Co 168/99, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. prosince 1998, sp. zn. 11 C 67/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. února 2000 (22 Co 168/99-65) a spolu s ním také rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. prosince 1998 (11 C 67/98-38) a tvrdila, že označené soudy svými rozhodnutími porušily "principy demokracie a svrchovaného vlastnictví", a to "nesprávnou aplikací §11 a násl. zákoníku práce a §4 zák. č. 1/1992 Sb.". Aniž by svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv blíže rozvedla, případně ve vztahu k nim dovodila, o které z těchto práv (plynoucích z ústavního pořádku republiky) svá tvrzení opírá, navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z povrchního odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů, zejména z podrobného a vyčerpávajícího odůvodnění rozsudku obecného soudu I. stupně, se podává, že napadená rozhodnutí, podle rozhodnutí představenstva stěžovatelky, zavázala stěžovatelku (jako žalovanou v řízení před obecnými soudy) k zaplacení částky 30.000,- Kč její někdejší pracovnici, a to - stručně shrnuto - jako do té doby dlužnou odměnu za zavedení nového způsobu účetnictví; protože rozhodnutí obecných soudů jsou zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.), a protože řízení před obecnými soudy není zatíženo procesními vadami, nelze jim z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Pokud lze vůbec z vývodů ústavní stížnosti postihnout, stěžovatelka brojí proti aplikaci, přesněji proti interpretaci obecných zákonů (zákoníku práce a zákona č. 1/1992 Sb.), tedy proti věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecných soudů; v těchto vývodech však přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu takový přezkum Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II.ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995 a další), zejména jestliže stěžovatelka ani netvrdí, že by v řízení, jež napadeným rozhodnutím předcházela, obecné soudy porušily ústavně chráněné zásady stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen samotnými důvody ústavní stížnosti, ale - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. května 2000