ECLI:CZ:US:2000:3.US.26.2000
sp. zn. III. ÚS 26/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Ing. J. K., CSc., zastoupeného JUDr. B. G., CSc., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 1999, sp. zn. Nco 229/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 1999 (Nco 229/99-24) a tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud "zbavil stěžovatele práva na soudní ochranu a na projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem"; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tím, že stěžovateli nebylo vyhověno v jeho návrhu, aby o jeho věci rozhodující soudce
(JUDr. J. H.) byl jako soudce podjatý z rozhodování vyloučen. S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci I. ÚS 167/94 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 127, Praha 1997) proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti důvodem pro tvrzenou podjatost soudce obecného soudu měla být skutečnost, že v průběhu řízení před obecným soudem I. stupně, když se stěžovatel opakovaně nedostavoval k nařízeným jednáním a svou neúčast omlouval ambulantní návštěvou lékaře, dotázal se dotčený soudce ošetřujícího lékaře, zda ambulantní péče v termínech nařízeného soudního jednání byla nezbytná; o tuto skutečnost posléze opřel stěžovatel svou žalobu o ochranu osobnosti (věc 34 C 130/99 Městského soudu v Praze) a z obou pak (opakovaně) odvodil soudcovu podjatost.
Obecný soud, rozhodující o stěžovatelově návrhu na vyloučení ve věci činného soudce, námitce podjatosti nevyhověl a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že stěžovatel v průběhu dosavadního řízení nebyl nikterak zkrácen na svých procesních právech, konstatoval, že stěžovatel způsobuje zmíněné v projednání věci průtahy a své rozhodovací důvody uzavřel zjištěním, že zákonné důvody vyloučení dotčeného soudce z rozhodovací činnosti, pro absenci zákonem stanovených předpokladů, dány nejsou.
Ústavní soud již dříve (v nálezu vydaném ve věci III. ÚS 161/98 - dosud nepublikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky) vyložil, že pro povahu převážně etických aspektů rozhodování o vyloučení soudce z projednání věci v řízení před obecnými soudy je věcí především těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace ustanovení §14 o. s. ř. posuzovat; důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovskému rozhodování protiřečící, a to natolik, že nikoli z pohledu stěžovatele, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají. Řečeno jinými slovy, jestliže stěžovatel sám v řízení před soudem vyvolává průtahy a ztěžuje tak rozhodování soudu, jejichž příčinu a důvodnost soud (soudce) v rámci své zákonem dané pravomoci obvyklým způsobem zjišťuje, a jestliže z této skutečnosti stěžovatel posléze - také vyvoláním dosud neskončeného řízení o ochranu své osobnosti - vyvozuje soudcovu podjatost, jde z jeho hlediska sice o procesní uplatnění práv,
o nichž má za to, že byla porušena, nicméně pod aspekty zákonných ustanovení, chránících čistotu soudního řízení a nestrannost rozhodování v něm, jde - výlučně pro subjektivní pocity stěžovatele - o skutečnosti nerozhodné, nadto manifestované v řízení dosud ani v I. stupni neskončeném.
Pro takto rozvedené důvody, když odkaz stěžovatele na již dříve zmíněný nález Ústavního soudu je pro zřejmou odlišnost skutkového základu nepřípadný, byla jeho ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. března 2000