ECLI:CZ:US:2000:3.US.274.99
sp. zn. III. ÚS 274/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 13. 1. 2000 v ústním jednání a v senátě ve věci stěžovatelky Č. s., a. s., zastoupené Mgr. J. P., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, zastoupeného JUDr. J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. dubna 1999, sp. zn. 15 Ca 73/99, týkající se přezkumu správního rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34
odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla
stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 1. dubna 1999 (15 Ca 73/99-9) a s odkazem na nález
Ústavního soudu ze dne 18. června 1997 vydaný ve věci II. ÚS
86/96 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 79, Praha 1998) - tvrdila,
že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako orgán veřejné moci
porušil její ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní
stížnosti stalo se tak tím, že označený obecný soud rozhodující
o žalobě stěžovatelky proti Finančnímu úřadu v Roudnici nad Labem
v režimu správního soudnictví s odkazem na ust. §250 odst.
4 o. s. ř. řízení zastavil, přestože v intencích dříve označeného
nálezu Ústavního soudu měl ex officio "přibrat do řízení jako
účastníka řízení příslušný správní orgán" (sc. Finanční
ředitelství v Ústí nad Labem jako správní orgán, který ve věci
rozhodl v druhém stupni jako orgán odvolací). Stěžovatelka proto
navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené
rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, se
k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) k ústavní stížnosti
vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí
vzešlo (§30 odst. 3 zákona); odmítl v něm tvrzení ústavní
stížnosti, zdůraznil - mimo jiné - že "žaloba stěžovatelky
směřovala jednoznačně proti rozhodnutí, jež jako rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně nemůže být v tomto případě
předmětem přezkoumávání soudem" a navrhl, aby posuzovaná ústavní
stížnost byla zamítnuta.
Vedlejší účastník řízení se k věci písemně nevyjádřil
a u ústního jednání dne 30. září 1999 navrhl, aby ústavní stížnost
byla zamítnuta.
Právní věta nálezu druhého senátu Ústavního soudu (II. ÚS
86/96), jehož se stěžovatelka dovolávala zní:
Pro obecný soud vyplývá ze zákona povinnost zkoumat nejen zda
je napadené správní rozhodnutí přezkoumatelné soudem, ale současně
je jeho povinností zkoumat, kdo je v takovém postavení, že jej
zákon označuje za účastníka řízení.
V případě, že kasační soud zjistil, že žalovaným nemůže být
správní orgán uvedený v návrhu, neboť není orgánem, který
rozhodoval v posledním stupni podle ustanovení §250 odst. 4
občanského soudního řádu, měl postupovat per analogiam v souladu
s ustanovením §94 odst. 2 o. s. ř., tj. vydat usnesení, kterým by
přibral příslušný správní orgán do řízení jako jeho účastníka. Je
věcí soudu, aby k těmto náležitostem přihlížel kdykoli v průběhu
řízení.
Protože III. senát Ústavního soudu,v souvislosti
s rozhodováním o posuzované ústavní stížnosti dospěl k názoru
odchylnému od názoru vyjádřeného v označeném nálezu, předložil takto:
vzniklou otázku k posouzení plénu Ústavního soudu (§23
zákona) s odůvodněním, že
a) pokud je analogie v procesním právu vůbec namístě, nelze její
aplikaci zaměňovat zákonem definované procesní instituty, resp.
v dané věci (ústavním nálezem) přikazovat obecným soudům, aby
analogií se znaky zřetelné promiskuity zasahovaly do procesního
postavení účastníků (do jejich procesní volby),
b) v posuzované věci je nadto analogie z povahy věci nepřípustná;
třetí definice účastníků podaná občanským soudním řádem (§94)
míří především na případy, kdy řízení před obecným soudem bylo
zahájeno bez návrhu (§94 odst. 1 o. s. ř.), a to se zřetelně
vysloveným předpokladem, že obecným soudem ex officio přibraný
účastník nenahradí v řízení již jsoucího účastníka, ale že
v zákonem založeném společenství bude vystupovat vedle něho,
když za práva a povinnosti pokládají se také ta, která se ve
výroku rozhodnutí neprojeví, ačkoli jsou jím dotčena (Bureš
- Drápal: Občanský soudní řád - komentář); míří tedy uvažovaná
třetí definice účastníků takřka výlučně na řízení nesporná
a z nich převážně na řízení opatrovnická, v nichž
kontradiktornost řízení (v postavení účastníků) je výrazně
snížena,
c) aktivní (pasivní) legitimace účastníků v již zahájeném řízení
je podle konstrukce třetí definice účastníků nesporná (. soud
přibere do řízení.), a proto tuto zákonnou definici analogií
nelze rozšířit natolik, aby ve své podstatě a důsledcích
zasáhla do procesního institutu přistoupení a záměny účastníků
(§92 o. s. ř.), případně do konstrukce vedlejšího účastenství,
a to mimo důvody již vyložené také proto, že by se
autoritativním výrokem soudu obcházel (nahrazoval) zákonem
vyžadovaný návrh nebo souhlas účastníků řízení dosavadních,
d) ve správním soudnictví je řízení podle páté části občanského
soudního řádu (§244 a násl.) nesporně řízením kontradiktorním,
založeným vždy jen k návrhu, a již proto je nález ve věci II.
ÚS 86/96 s dříve zmíněnými podmínkami třetí definice účastníků
v rozporu: tento nález neřeší (a z důvodů, které jsou nasnadě
ani řešit nemůže), jaké je procesní postavení původně
žalovaného účastníka řízení, když, s ohledem na druhou definici
účastníka (§250 odst. 4 o. s. ř.), je jeho pasivní legitimace
ex lege vyloučena a jaké procesní důsledky plynou z toho, že
samo řízení bylo zahájeno právě jen proti němu a konečně
e) předmět řízení před obecným soudem je ve věci správního
soudnictví vymezen individualizací správního rozhodnutí, které
má být z podnětu (žaloby) žalobce tímto soudem přezkoumáno;
je-li žalobcem takto označeno rozhodnutí správního orgánu I.
stupně, a brání-li jeho přezkumu zákonná překážka (§250 odst.
4 o. s . ř.) nelze ani extenzivně aplikovanou analogií dospět
k záměně předmětu řízení, tj. za "přibrání" jiného správního
orgánu (rozhodnuvšího v posledním stupni) v rozporu s petitem
žaloby (namířenému proti rozhodnutí vydanému v I. stupni)
přezkoumávat správní rozhodnutí jiné (vydané jiným orgánem
v posledním stupni).
Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 2. 11. 1999
přijalo stanovisko, jímž odchylný názor III. senátu vyložený
v této věci (viz vpředu) schválilo a dle něhož, jestliže Ústavní
soud v řízení o ústavní stížnosti zjistí, že v řízení před obecným
soudem žalovaným nemůže být správní orgán uvedený v žalobě,
protože není orgánem, který rozhodoval v posledním stupni
správního řízení (§250 odst. 4 o. s. ř.), Ústavní soud nemůže
postupovat per analogiam ve smyslu ustanovení §94 odst.
2 o. s. ř. a nemůže zavázat obecný soud, aby po zrušení jeho
rozhodnutí Ústavním soudem vydal usnesení, jímž by do řízení
přibral příslušný správní orgán jako účastníka řízení.
Za takto nastalé situace posoudil Ústavní soud stěžovatelčinu
ústavní stížnost, z důvodů již vpředu vyložených, jako nedůvodnou
a jako o takové o ní rozhodl zamítavým výrokem (§82 odst. 1
zákona).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 13. ledna 2000