ECLI:CZ:US:2000:3.US.279.99
sp. zn. III. ÚS 279/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti obchodní společnosti A. G., a.s., zastoupené JUDr. A. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 356/97-29, ze dne 9. 3. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka dne 10. 6. 1999 doručila Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 356/97-29, ze dne 9. 3. 1999, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, čj. FŘ 2602/130/1997, ze dne 13. 10. 1997. Uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno I, čj. 23654/97/288912/0922, ze dne 2. 4. 1992, platebnímu výměru č. 122/97. Podle názoru navrhovatelky bylo napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 26 odst. 1, čl. 27 odst. 1 a v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 29 Ca 356/97, vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala podle části IV. občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") žalobu proti výše uvedenému pravomocnému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jímž bylo zamítnuto odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu Brno I, kterým tento správce daně vyměřil navrhovatelce podle §46 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní o poplatků) daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 1995 ve výši nadměrného odpočtu 31.947,- Kč, a napadené rozhodnutí správce daně tak v plném rozsahu potvrdilo. V odůvodnění pak odvolací správní orgán uvedl, že se ztotožnil se závěry správce daně v tom, že v předmětném zdaňovacím období nedošlo k uskutečnění navrhovatelkou deklarovaných zdanitelných plnění a nevznikl tudíž nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Odvolací správní orgán dospěl k názoru, že navrhovatelkou uváděné smlouvy sloužily pouze k zastření skutečného obsahu jeho jednání, když ve skutečnosti šlo o dohodnuté spekulativní jednání několika osob, vzájemně se dlouhodobě znajících. Takovou činnost, jak dovodil správce daně i odvolací správní orgán, nelze považovat za podnikání ve smyslu obchodního zákoníku a je proto vyloučeno, aby byly naplněny znaky zdanitelného plnění. Na rozhodnutí ve věci aplikoval správce daně i odvolací správní orgán §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků.
Podanou žalobou se navrhovatelka naproti tomu domáhala, aby Krajský soud v Brně zrušil rozhodnutí odvolacího správního orgánu i rozhodnutí správce daně, protože podle jejího názoru nebyla na místě aplikace §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, neboť z listinných dokladů jednoznačně vyplynulo, že ve věci byl uskutečněn běžný obchodní případ, tj. nákup zboží na základě řádně uzavřené smlouvy. Vzhledem k řádnému převzetí zboží ve zdaňovacím období pak bylo vyhotoveno přiznání k dani z přidané hodnoty za uvedené období. Nárok na odpočet byl doložen řádným daňovým dokladem (fakturou) a správce daně si existenci zboží mohl (a také tak učinil) ověřit ve skladových prostorách k tomu účelu pronajmutých. Tvrzení o spekulativních jednání dlouhodobě známých osob považovala navrhovatelka za neopodstatněné.
Z předloženého spisu Ústavní soud dále zjistil, že Krajský soud v Brně ve věci řádně jednal, bylo vedeno ústní jednání, u něhož účastníci řízení mohli uvádět svá tvrzení a stanoviska a navrhovat provedení důkazů. Na základě provedeného přezkumného řízení v mezích podané žaloby ve smyslu §249 odst. 2 o.s.ř. pak Krajský soud v Brně ve věci rozhodl výše uvedeným rozsudkem, jímž podanou žalobu zamítl. V odůvodnění rozhodnutí pak Krajský soud v Brně uvedl, že v dané věci bylo předmětem sporu, zda kupní smlouva uzavřená mezi navrhovatelkou a společností T., s.r.o. dne 28. 7. 1995 lze považovat skutečně za kupní smlouvu či jde-li o formální právní úkon, zastírající spekulativní jednání zúčastněných subjektů. Bylo nezbytné posoudit, zda na předmětnou věc lze aplikovat §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, který správci daně ukládá povinnost nepřihlížet jen k formálně právním úkonům, zastírají-li obsah jiného právního úkonu či jiné skutečnosti relevantní pro stanovení či vybrání daně. Z tohoto pohledu, jak je z odůvodnění zřejmé, Krajský soud v Brně přezkoumal výsledky dokazování provedeného v rámci správního řízení a velmi podrobně se zabýval dokladovanými skutečnostmi, které vypovídaly o vzniku a vzájemných vazbách obchodních společností, kterými předmětné plnění prošlo, a jejich společníků, popř. členů orgánů těchto společností. Na základě uvedeného přezkoumání pak soud konstatoval, že odvolací správní orgán nemohl pochybit, vycházel-li ze závěru, že v době uzavření sporné smlouvy existovalo mezi kontrahenty výrazné propojení. Dále se Krajský soud zabýval napadeným tvrzením odvolacího správního orgánu o tom, že činnost na základě předmětné sporné smlouvy nelze považovat za podnikání ve smyslu §2 odst. 1 obchodního zákoníku, nedošlo k realizaci zdanitelného plnění a není proto možné uplatňovat nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Soud konstatoval, že nelze tomuto závěru odvolacího správního orgánu nic vytknout. Je třeba přihlédnout ke smyslu §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Zde se jedná o zvláštní ustanovení zákona rozšiřující, pro účely daňového řízení, pojem simulovaného právního úkonu, definovaného v obecné rovině občanským zákoníkem a zjednodušující postup správce daně. Prokazování úmyslu daňového poplatníka obcházet daňové předpisy je velmi obtížené a zákon proto v případech, kdy má správce daně důvodné pochybnosti o vážnosti právního úkonu, přesouvá důkazní povinnost na daňový subjekt (§31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků). Bylo tedy v dané věci na navrhovatelce, aby prokázala, že předmětná kupní smlouva byla skutečně obchodním případem. Navrhovatelka v tomto směru žádné hodnověrné důkazy nepředložila (např. hodnověrný důkaz o zaplacení kupní ceny a způsobu nabytí potřebných finančních prostředků, další realizace předmětného zboží v podnikatelské činnosti apod.). Důvodné pochybnosti správce daně i odvolacího správního orgánu postačující k závěru o simulaci kupní smlouvy tak zůstaly ze strany navrhovatelky nevyvráceny. Na základě uvedených skutečností pak Krajský soud v Brně podanou žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Podle jejího názoru byla napadeným rozhodnutím porušena její práva zakotvená v Listině, a to právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech účastníků má stejný zákonným obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1), právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26 odst. 1), právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů (čl. 27 odst. 1) a právo na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu soudem, pokud se subjekt cítí rozhodnutím správního orgánu ukrácen na svých právech (čl. 36 odst. 2). Porušení uvedených práv napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně spatřovala navrhovatelka v tom, že Krajský soud v Brně neshledal v přezkumném řízení nezákonnost rozhodnutí odvolacího správního orgánu, i když podle navrhovatelky bylo v řízení nezvratně prokázáno, že rozhodnutí vydané odvolacím správním orgánem nebylo v souladu se zákonem. Nezákonnost rozhodnutí Krajského soudu spatřovala navrhovatelka především v nesprávném výkladu příslušných ustanovení zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tak, jak byl proveden odvolacím správním orgánem, tedy především v tom, že právní závěry soudu nekorespondují se skutkovým stavem celého obchodního případu. Krajský soud v Brně pochybil v tom, že se ztotožnil s tvrzením odvolacího správního orgánu o tom, že v daném případě nejde o podnikání ve smyslu §2 odst. 1 obchodního zákoníku, což neodpovídá skutkovým tvrzením, kdy navrhovatelka jednoznačně prokázala, že převod zboží byl uskutečněn za účelem dosažení zisku, když zboží bylo dále prodáváno. Vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny bylo porušeno tím, že v důsledku napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně došlo k situaci, kdy bylo omezeno vlastnické právo navrhovatelky tím, že si nemůže na základě svého svobodného rozhodnutí vybrat osobu, na kterou své vlastnické právo převede, aniž by za to byla sankcionována tím, že jí nebude rozhodnutím správního orgánu uznán prokázaný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Dále navrhovatelka vytýká Krajskému soudu v Brně, že se ztotožnil s tvrzením odvolacího správního orgánu o dohodnutém spekulativním jednání smluvených osob vzájemně se dlouhodobě znajících, které formálně dokonalými právními úkony zastírají skutečný smysl svého jednání. Toto tvrzení nebylo v řízení prokázáno. Naopak takovým hodnocením by bylo popřeno právo navrhovatelky podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Rozhodnutím soudu tak byla omezena možnost se zbožím svobodně disponovat a v rámci podnikatelské činnosti obchodovat na základě projevu svobodné vůle. Napadeným rozsudkem bylo také porušeno právo navrhovatelky sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů podle čl. 27 odst. 2 Listiny. Pokud se v rozsudku poukazuje na personální propojení navrhovatelky s prodávající společností T., s.r.o., navrhovatelka uvádí, že není podstatné, kdo je společníkem, akcionářem té či oné společnosti, neboť právní úkony činí jménem společnosti jednatel nebo člen představenstva. Tvrzení správního orgánu o vzájemném spekulativním jednání není možné považovat za prokázané ze skutečnosti, že osoby působící ve statutárních orgánech výše uvedených společností se delší dobu znají. Není totiž nijak neobvyklé, když se sdružují za účelem podnikání a vstupují do smluvních vztahů osoby, které se znají nebo spolu obchodují či dříve obchodovaly. Navrhovatelka na základě uvedených skutečností navrhovala, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení. Krajský soud v Brně se v plném rozsahu odvolal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále pak k věci uvedl některá další stanoviska. Především nesouhlasil s tvrzením navrhovatelky, že ve svém rozhodnutí považoval za prokázanou existenci jejího spekulativního jednání, neexistenci podnikatelské činnosti. Soud pouze v napadeném rozsudku konstatoval, že existence podmínek nutných pro uznání nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty musí být prokázána plátcem daně, přičemž navrhovatelka v tomto směru nepředložila hodnověrné důkazy. Neunesla tak důkazní břemeno spočívající v těchto otázkách výlučně na ní. Dále Krajský soud v Brně uvedl, že navrhovatelka se opakovaně (stejně jako ve správní a soudním řízení) dovolává formálně bezvadných daňových dokladů a dalších listin. I v této souvislosti soud opakoval závěry uvedené v odůvodnění rozsudku, a sice, že jde o situaci právem předvídanou a řešenou možností aplikace §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Soud v tomto směru pouze přisvědčil závěru správního orgánu, že aplikace daného ustanovení byla na místě, neboť existovaly důvodné pochybnosti o skutečném obsahu či existenci formálně bezvadných právních úkonů navrhovatelky a dalších osob, které navrhovatelka nebyla schopna vyvrátit. Dále soud uvedl, že napadeným rozhodnutím nebylo nikterak zpochybněno právo navrhovatelky svobodně podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, a to s kteroukoliv osobou podle jejího výběru. Krajský soud v Brně proto navrhl, aby Ústavní soud, pokud návrh neodmítne jako zjevně neopodstatněný, jej v plném rozsahu zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se podaným návrhem dovolávala právě ochrany základních práv zakotvených v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející. Na základě provedeného řízení dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem podaného návrhu je polemika navrhovatelky s právními závěry správních orgánů a soudu a s hodnocením důkazů provedených v rámci jak správního, tak i soudního řízení. Ústavní soud v této oblasti vychází z ustálené rozhodovací praxe, která mu neumožňuje zasahovat do procesu dokazování a zejména do procesu hodnocení provedených důkazů, pokud soudy (správní orgány) postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů stanovenou v §132 o.s.ř. (obdobná zásada je vyjádřena i v procesu správním). Ze spisového materiálu, který Ústavní soud přezkoumal, vyplývá, že Krajský soud v přezkumném řízení plně postupoval v intencích uvedené zásady, hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu své závěry. Ústavní soud vzhledem k této situaci neshledal pochybení na straně orgánů veřejné moci a nemohl proto do tohoto procesu zasáhnout. Vzhledem k tomuto hodnocení pak Ústavní soud konstatoval, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Pokud se jedná o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, nebylo, podle názoru Ústavního soudu, napadeným rozhodnutím zasaženo. Zamítavým rozhodnutím soudu ve vztahu k dani z přidané hodnoty nebylo nijak zpochybněno vlastnické právo k předmětným věcem ani nebylo nijak omezeno dispoziční právo vlastníka předmětných věcí s předmětem vlastnictví nakládat podle vlastní svobodné vůle. V celém řízení (správním a soudním) bylo pouze zkoumáno, řečeno velmi obecně, zda jsou splněny podmínky pro nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty či nikoliv. Závěrem, že podmínky pro nadměrný odpočet splněny nebyly, nemohlo být, podle názoru Ústavního soudu nijak zasaženo do podstaty vlastnického práva navrhovatelky. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že rovněž toto právo nebylo napadeným rozhodnutím obecného soudu porušeno.
Navrhovatelka se dále dovolávala ochrany práva na svobodné podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k této otázce lze bez dalšího zopakovat závěr uvedený výše. V předmětné věci se jednalo o zkoumání podmínek pro přiznání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Napadeným rozsudkem nebylo omezeno právo navrhovatelky svobodně podnikat. Lze v této souvislosti připomenout jen ust. čl. 41 odst. 1 Listiny, které stanoví, že práva upraveného v čl. 26 se lze domáhat jen v mezích zákona. Jinými slovy lze říci, že právo svobodně podnikat není právem absolutním, ale právem, které subjekt může vykonávat jen v mezích stanovených pozitivní právní úpravou otázek s podnikáním souvisejících. Do těchto otázek bezesporu patří i úprava daně z přidané hodnoty.
Navrhovatelka namítala rovněž porušení práva svobodně se sdružovat k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů podle čl. 27 odst. 1 Listiny. Zde Ústavní soud pouze uvádí, že předmětné právo se nevztahuje k vytváření obchodních společností a spojování se za účelem podnikání. Právo sdružovat se k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů vyúsťuje k vytváření občanských sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, tj. v hospodářském životě především k vytváření odboru jak zaměstnanců, tak i zaměstnavatelů, jejichž účelem není podnikání, ale ochrana hospodářských a sociálních zájmů v pracovním procesu. Napadeným rozhodnutím nebylo podle názoru Ústavního soudu toto právo nijak dotčeno.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu