ECLI:CZ:US:2000:3.US.280.99
sp. zn. III. ÚS 280/99
Usnesení
III. ÚS 280/99
Ústavní soud rozhodl dne 30. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. P. E., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. května 1999, sp. zn. 9 To 5/99, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 4 T 31/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která po odstranění vad podání (§30 odst. 1, §34 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) splňovala formální podmínky stanovené zákonem [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zákona], brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. května 1999 (9 To 5/99) ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. prosince 1998 (4 T 31/96) s odůvodněním, že těmito rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že soudy porušily "postup stanovený zákonem pro řízení před obecnými soudy"; dále stěžovatel tvrdí, že svým postupem porušily soudy čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR a v důsledku toho i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně práv a základních svobod. Konkrétní důvody porušení citovaných článků Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stěžovatel spatřuje v tom, že "zákonné podmínky předepsané pro postup při dokazování jeho viny nebyly ze strany obecných soudů naplněny a že tudíž způsob provedení usvědčujících důkazů proti mně nemá oporu v zákoně".
V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatel rozvádí tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod; stručně shrnuto, spatřuje je v tom, že oba obecné soudy "ústavní zásadu porušily, neboť pro čtení protokolu o výpovědi svědků J., M., T., D., I., U. a M. v hlavním líčení nebyly splněny zákonné předpoklady pro takovéto provedení předmětných důkazů podle ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. ř.". Stěžovatel proto navrhl, aby označené rozsudky byly Ústavním soudem zrušeny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí obecného soudu (v I. stupni), který rozhodl o jeho vině a uznal jej vinným uvedeným trestným činem krádeže a vydírání
(§247 odst. 1 písm. d) a §235 odst. 1 tr. zák.), kterého se měl dopustit jednáním v rozsudku popsaným. Dále pak ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a naopak z podnětu odvolání státního zástupce bylo rozhodnuto o zrušení uloženého trestu a byl mu nově uložen trest ve vyšší výměře.
Ústavní soud ve své obecně dostupné judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.
V posuzované ústavní stížnosti soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele tak, že by byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, jak je toto právo zaručeno Listinou základních práv a svobod, Ústavou ČR a mezinárodními smlouvami. Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že o jeho vině bylo rozhodnuto na základě svědeckých výpovědí, které nebyly provedeny v souladu s trestním řádem a které on sám hodnotí jiným způsobem než obecné soudy, pak nezbývá než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními a skutkovými závěry obecných soudů a v důsledku toho pak stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daným hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ústavní soud neshledal, že by v rozhodnutích obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, nebo že by tato rozhodnutí, případně řízení jím předcházející, trpěla takovými vadami, které by odůvodňovaly ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných. Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že jak Okresní soud Plzeň-město, tak Krajský soud v Plzni se zcela vyčerpávajícím a zákonným způsobem
(§125 tr. ř.) vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatel v řízení před nimi uplatnil a rovněž tak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, a proto z hlediska ochrany ústavnosti
(čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze jejich rozhodnutí, stejně jako řízení jim předcházejícím, nic podstatného vytknout, neboť již okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zákonným způsobem hodnotil provedené důkazy a rovněž v dostatečné míře rozvádí důvody, které ho vedly ke způsobu hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí; stejně tak i krajský soud jako soud odvolací v rámci přezkumného řízení zcela vyčerpávajícím způsobem vyložil postup, jímž rozhodnutí soudu I. stupně přezkoumal a důvody, pro které neshledal takové procesní pochybení, které by zakládalo porušení stěžovatelových práv na obhajobu, případně zásad ústního jednání před soudem.
Ústavní stížnost stěžovatele proto byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne jednak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, a jednak ze samotné povahy stěžovatelových námitek v jeho ústavní stížnosti blíže rozvedených; bylo proto o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnuto tak, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. března 2000