ECLI:CZ:US:2000:3.US.289.99
sp. zn. III. ÚS 289/99
Usnesení
III. ÚS 289/99
Ústavní soud rozhodl dne 15. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. F., a J. T., obou zastoupených JUDr. B. G., CSc., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 13 Co 592/98, 13 Co 593/98, usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. 3. 1998, sp. zn. 6 C 159/97, a usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 1 KZn 663/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, označeným jako ústavní stížnost, podaným v podstatě ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadli stěžovatelé pravomocné usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. dubna 1999 (13 Co 592, 593/98) vydané ve věci Okresního soudu v Domažlicích (6 C 159/97-13) a tvrdili, že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako orgán veřejné moci, který "lživě tvrdí, že ..... nepodali odvolání proti usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. května 1998", porušil jejich ústavně zaručená práva plynoucí z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 a 38 odst. 2).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z enunciátu, tak z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu je zřejmé, že stěžovatelé brojí nikoli proti meritornímu rozhodnutí, ale proti rozhodnutí, jímž byla odstraněna nesprávnost ve výroku rozhodnutí (usnesení ze dne 30. října 1998, sp. zn. 13 Co 592/98, dtto 593/98), k níž došlo při jeho písemném vyhotovení; jak postup obecného soudu, tak i oprava zmíněné nesprávnosti včetně odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odpovídají zákonu (§164 o. s. ř.) a svou povahou se nikterak nedotýkají merita již dříve rozhodnuté věci.
Posléze zmíněná okolnost již sama o sobě vylučuje jakékoli úvahy o protiústavní povaze postupu a rozhodnutí obecného soudu, nehledě již ani k tomu,
že - odhlédnuto od pouhého odkazu na již dříve označené články Listiny základních práv a svobod - stěžovatelé své tvrzení stran porušení svých ústavně zaručených práv ani blíže nerozvedli a jejich odkazy na údajné onemocnění (koho) jsou - mimo jiné pro rozhodnutí v obsahově totožné věci I. ÚS 117/99 - zcela nerozhodné; ostatně pokud tvrzené onemocnění se týkalo jejich právního zástupce, stačí odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne
18. 11. 1999 ve věci III. ÚS 226/99.
Obdobně zcela nedůvodné jsou námitky stěžovatelů směřující proti přípisu Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 20. května 1999 (1 KZn 663/98-31); stěžovatelé nepřihlížejí již ani k tomu, že procesně je jejich postup zcela vadný (jde o věc svou povahou odlišnou a samostatnou), zcela přehlíží, že označený přípis (vztahující se k tvrzenému trestnému činu soudkyně Okresního soudu v Domažlicích) není rozhodnutím (již dříve bylo trestní oznámení stěžovatelů odloženo - §159 tr. ř.), ale jen sdělujícím přípisem, jimž se mimo jiné osvětluje procesní pochybení zástupce stěžovatelů.
Ústavní stížnost stěžovatelů, která hraničí obsahově se svévolí a formálně zcela vybočuje z obvyklých tradičních zásad daných pro písemný styk s orgány státní moci, byla s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu (viz shora) a pro charakter vyložených důvodů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána samotnou povahou tvrzení stěžovatelů a naprostou absencí jejich přiměřeného odůvodnění.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevila potřeba vésti stěžovatele k odstranění očividných vad ve vykázané plné moci, či vad jiných
(§34 odst. 2 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. února 2000