ECLI:CZ:US:2000:3.US.31.2000
sp. zn. III. ÚS 31/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele K. Š., zastoupeného JUDr. B. T., advokátem, na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 1999, čj. 16 Ca 310/98-26, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 7. 1998, čj. 877/140/98/Dv a rozhodnutím Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 25. 11. 1997, čj. 72618/97/187960/5240-platební rozkaz, na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a na zrušení ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 17. 1. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 1999, čj. 16 Ca 310/98-26, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 7. 1998, čj. 877/140/98/Dv a rozhodnutím Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 25. 11. 1997, čj. 72618/97/187960/5240-platební rozkaz, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva. Navrhovatel dále v návrhu požadoval, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Současně navrhoval zrušení ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp.zn. 16 Ca 310/98, jakož i spisový materiál Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou, týkající se předmětné věci a z nich zjistil, že navrhovatel založil spolu s jinými 18. 9. 1995 veřejnou obchodní společnost s názvem A. P., v.o.s. Předmětem vkladu do majetku společnosti byla mimo jiné nemovitost - dům č.p. 1596 se stavební parcelou č. 1463, zapsané na LV č. 7049 pro k.ú. J. Hodnota vkladu byla stanovena dohodou společníků na 430.000,- Kč. Dne 25. 11. 1997 vydal Finanční úřad v Jablonci nad Nisou platební výměr č. 970001196, čj. 72618/97/187960/5240 kterým stanovil daň z převodu uvedených nemovitostí ze základu 1.100.740,- Kč a daňovou povinnost na 55.040,- Kč. Vycházel přitom z ceny určené znaleckým posudkem dne 12. 5. 1995.
Proti tomuto výměru podal navrhovatel odvolání, v němž namítal, že je zcela nerozhodné, jaká hodnota vkladu se započítává na základní jmění společnosti, případně na upsaný vklad, od daně je totiž osvobozen celý vklad. Podle názoru navrhovatele tedy postupoval správce daně nesprávně, když daň vyměřil.
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dne 7. 6. 1998, rozhodnutím čj. 877/140/98/Dv, odvolání zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že z §59 obchodního zákoníku lze dovodit, že právní úkon, kterým se vklad do základního jmění uskutečňuje, má charakter úplatného nabytí majetku ze strany společnosti. Převod vlastnického práva k nemovitostem, ke kterému při vkladu do základního jmění společnosti dochází, je předmětem daně z převodu nemovitostí. V případě převodu majetku z vlastnictví společníka do vlastnictví obchodní společnosti je nutno vzít v úvahu skutečnost, že dochází ke zvýšení obchodního jmění a tedy k celkovému zvýšení majetku společnosti. Tím dochází i k celkovému zvýšení hodnoty podílu společníka na jmění společnosti. V předmětné věci navrhovatel, který je jedním ze společníků obchodní společnosti, převodem nemovitosti na společnost zvyšuje o hodnotu nemovitostí současně jak obchodní jmění společnosti, tak i hodnotu svého podílu na společnosti. Nelze tedy říci, že by část svého majetku poskytl obchodní společnosti bez jakékoliv protihodnoty a tento převod nemovitostí by tedy měl podléhat dani z převodu nemovitostí. Ustanovení §20 odst. 6 písmeno e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí přiznává osvobození od daně darovací a daně z převodu nemovitostí pouze vkladu do základního jmění společnosti, na převody mimo základní jmění se osvobození nevztahuje. Převod části nemovitosti na společnost mimo základní jmění v předmětné věci tedy jednoznačně dani podléhá. Navrhovatel vložil do základního jmění pouze hodnotu nemovitostí ve výši 430.000,- Kč. Předmětem daně proto byla hodnota nemovitostí přesahující uvedenou částku. Základ daně byl stanoven na základě posudku znalce jako tzv. cena zjištěná podle zvláštních předpisů platná v den převodu nemovitostí, na 1.100.740,- Kč.
Toto rozhodnutí napadl navrhovatel žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem. V žalobě uváděl stejné argumenty, jako v odvolání proti rozhodnutí správce daně. Dále uvedl, že Finanční ředitelství posoudilo vklad do základního jmění společnosti jako smíšený právní úkon, tedy částečně vklad do základního jmění a částečně jako jiný úplatný převod. Podle navrhovatele se jedná o spekulativní výklad, který nemá oporu v žádném právním předpise. Navrhovatel vložil do základního jmění společnosti 430.000,- Kč. V části rozdílu, který byl uznán za základ daně z převodu nemovitostí (tedy 1.100.740,- Kč) neobdržel a v budoucnu nemá obdržet žádnou úplatu. Nemohlo tedy jít o úplatný převod nemovitostí. Pokud Finanční ředitelství tvrdí, že vkladem nemovitostí došlo ke zvýšení obchodního jmění společnosti a tedy ke zvýšení nad základní jmění společnosti, společnost na žádném účtu nevykazuje vyšší hodnotu obchodního jmění, která by odpovídala určenému základu daně.
Krajský soud v Ústí nad Labem dne 8. 11. 1999 rozsudkem, čj. 16 Ca 310/98-26, žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že specifikace vkladu z hlediska ustanovení daňového zákona je výstižně upravena v §60 odst. 1 obchodního zákoníku. Z něj lze usoudit, že vkladem vloženým do obchodní společnosti zákonodárce mínil jen vklad do základního jmění společnosti. Ze společenské smlouvy, kterou byla založena veřejná obchodní společnost s názvem A. P., v.o.s., se společníci zavázali ke vkladům do společnosti a proto po učinění vkladů bylo vytvořeno základní jmění. Jestliže navrhovatel prohlášením ze dne 18. 10. 1995 vložil dané nemovitosti v dohodnuté hodnotě 430.000,- Kč do základního jmění společnosti, pak jde o vklad, který je od daně osvobozen. Cena nemovitosti byla stanovena na základě posudku znalce na 1.530.740,- Kč. Vzhledem k tomu, že navrhovatel vložil do společnosti všechny nemovitosti, nikoliv jen jejich část v hodnotě vkladu (jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí), avšak do základního jmění vložil pouze nemovitosti v hodnotě 430.000,- Kč (jak vyplývá z prohlášení o vkladu do základního jmění společnosti), je pouze tato část hodnoty celého vkladu osvobozena od daně z převodu nemovitostí. Rozdíl mezi oběma částkami je pak základem daně.
Uvedené rozhodnutí krajského soudu napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž opakuje (v poněkud širší podobě) argumenty uvedené již ve správní žalobě a dovozuje, že krajský soud porušil čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále navrhoval zrušení §59 obchodního zákoníku.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 23. 2. 2000 uvedl, že důvody uvedené v ústavní stížnosti jsou totožné s důvody správní žaloby, odkázal proto na odůvodnění napadeného rozsudku.
Návrh není důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
V této souvislosti je třeba přisvědčit krajskému soudu, že obchodní zákoník vymezuje vklad společníka v §59 odst. 1 jako souhrn peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot které se společník zavazuje vložit do společnosti. Současně vymezuje základní jmění společnosti jako peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti. Zákon o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí v §20 odst. 6e osvobozuje od daně darovací vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev - zvláštním zákonem se tu rozumí obchodní zákoník, část druhá. Z toho pak vyplývá, že obchodní zákoník nezná jiný vklad než vklad do základního jmění, na rozdíl od postupů účtování, které znají vklad do základního jmění a vklad nezvyšující základní jmění. Vzhledem k tomu, že zákon č. 357/92 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, osvobozuje od daně pouze vklady vložené do obchodní společnosti při definici vkladu podle obchodního zákoníku, vztahuje se osvobození od daně pouze na vklady do společnosti zvyšující základní jmění. Pokud jde o vklady do společnosti nezvyšující základní jmění, tyto vklady nepochybně podléhají dani.
Jestliže navrhovatel převedl celou nemovitost na obchodní společnost, stala se součástí základního jmění této společnosti jen dohodou společníků určená část hodnoty převedené nemovitosti. Ta také byla správně osvobozena od daně. Zbývající část hodnoty převedených nemovitostí pak dani podléhá. Krajský soud v Ústí nad Labem tedy postupoval v souzené věci ústavně konformním způsobem, když správní žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství zamítl. V takovém případě nemohl svým postupem porušit ustanovení Ústavy ČR ani Listiny, jak je namítáno v návrhu.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem nebyla porušena základní práva navrhovatele daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a proto jeho návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, zamítl.
Protože návrh byl zamítnut pro zjevnou neopodstatněnost, návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu se takto stal bezpředmětným.
K návrhu na zrušení ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu