ECLI:CZ:US:2000:3.US.312.98
sp. zn. III. ÚS 312/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 12. 10. 2000 mimo ústní jednání se souhlasem účastníků a v senátě ve věci stěžovatele R. W. K., posledně trvale bytem SRN, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 1998, sp. zn. 11 To 607/97, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. října 1997, sp. zn. 4 T 206/96, týkající se práva na obhajobu, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května
1998, sp. zn. 11 To 607/97, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 al. 1 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za
podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72
odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 1998 (11 To 607/97), jímž
bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu
v Hradci Králové ze dne 9. října 1997 (4 T 206/96-637), a tvrdil,
že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako soud stížnostní
porušil jeho ústavně zaručené základní právo na obhajobu (čl. 40
odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a to jednak tím, že mu
byl z moci úřední ustanoven další obhájce, a to přesto, že již
jeho obhajobu zajišťovali dva jím zvolení obhájci, a jednak tím,
že jeden ze zvolených obhájců nebyl řádně a včas vyrozuměn
o veřejném zasedání konaném dne 13. května 1998, při němž obecný
soud vynesl ústavní stížností napadené rozhodnutí. Tento procesní
postup obecného soudu stěžovatel pokládá za nesouladný s Ústavou
ČR a Listinou základních práv a svobod, a proto navrhl, aby
Ústavní soud napadené rozhodnutí (jak vpředu bylo označeno) svým
nálezem zrušil.
Předsedkyně senátu (§30 odst. 3 zákona), z něhož napadené
rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4
zákona) k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřila tak, že
k ustanovení dalšího obhájce přistoupil soud "s ohledem na taktiku
obou zvolených obhájců a jejich zdravotní potíže", že u veřejného
zasedání konaného dne 13. května 1998 byl přítomen zvolený obhájce
obžalovaného a dále obhájce ustanovený, když "u dalšího zvoleného
obhájce nebylo vykázáno doručení". Obecný soud ve věci jednal také
proto, že obžalovaný "neměl žádné námitky" proti tomu, aby veřejné
zasedání bylo dne 13. května 1998 provedeno, a rovněž tak "neměl
žádné námitky" proti ustanovenému obhájci, který s obžalovaným
"před zahájením veřejného zasedání a v průběhu veřejného zasedání
rozmlouval, aby mu vysvětlil svoji přítomnost u tohoto veřejného
zasedání". Tvrzené porušení ústavně zaručeného základního práva
stěžovatele na obhajobu předsedkyně senátu odmítla, neboť druhý
zvolený obhájce (JUDr. P. Š.) byl o veřejném zasedání na den 13.
května 1998 vyrozuměn dne 5. května 1998, dne 5. května 1998 se
nacházel ve své kanceláři, což je zřejmé ze zprávy zaslané
Krajskému soudu v Hradci Králové dne 5. května 1998 (č. l. 765
spisu), a proto má za to, že "se lze domnívat, že uvedený obhájce,
ačkoli věděl o termínu veřejného zasedání již dne 5. května 1998,
předmětnou písemnost však odmítl vyzvednout a vyzvedl si ji až dne
13. května 1998"; námitky stěžovatele považuje proto za nedůvodné
a navrhla ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní stížnost je důvodná.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Hradci Králové (4
T 206/96), který byl Ústavnímu soudu k jeho žádosti předložen, je
zřejmé, že stěžovatel, který byl vazebně stíhán pro podezření
z trestného činu pohlavního zneužívání (§242 odst. 1, 2 tr.
z.) a ohrožování mravní výchovy mládeže [§217 písm. b) tr. z.],
si ke své obhajobě zvolil více obhájců, které v průběhu trestního
řízení měnil. V době rozhodování o jeho odvolání jej obhajovali
dva jím zvolení obhájci (dle řádně vykázaných plných mocí ze dne
24. 3. 1998, č. l. 747, resp. dne 20. 1. 1998, č. l. 712 spisu
obecného soudu), totiž JUDr. J. Č. a JUDr. P. Š. Přes tuto
okolnost byl rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
4. 5. 1998 (č. l. 762 spisu obecného soudu) obžalovanému ještě
navíc ustanoven obhájce JUDr. L. H. z advokátní kanceláře
v Hradci Králové. Podle doručenek (č. l. 764 spisu obecného soudu)
bylo uvědomění o konání veřejného zasedání doručeno řádně a včas
pouze obhájci ustanovenému a jednomu ze zvolených obhájců (JUDr.
J. Č.). V době konání veřejného zasedání dne 13. 5. 1998 neměl
doručení vykázáno druhý zvolený obhájce (JUDr. P. Š.), což ostatně
obecný soud sám konstatoval, neboť tuto skutečnost sám zachytil
v protokolu o veřejném zasedání (č. l. 767 spisu obecného soudu).
Přesto však obecný soud o odvolání obžalovaného jednal a o něm ve
veřejném zasedání (dne 13. 5. 1998) rozhodl.
Totožnou problematikou, tj. účastí a procesní taktikou
obžalovaným zvolených obhájců se Ústavní soud zabýval již ve věci
III. ÚS 83/96 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 87, Praha 1997), v níž
vyložil, jak je nutno chápat vztah zvoleného obhájce
k obžalovanému a proč do tohoto vztahu není soud oprávněn
zasáhnout tím, že obžalovanému ustanoví dalšího obhájce, a to ani
tehdy, kdy se soudu jeví, že obhajoba poskytovaná zvoleným
obhájcem, je nedostatečná a pasivní.
Obhajoba obviněného v průběhu celého trestního stíhání dvěma
či více obhájci (na rozdíl od zastoupení ve věcech
občanskoprávních) není zákonem vyloučena; je-li obviněný obhajován
dvěma (více) obhájci a nejde-li o případ, kdy obhájci ex lege
svědčí samostatné procesní postavení (kupř. §41 odst. 4, §304
tr. ř.), jednají obhájci vždy za obviněného a výlučně jeho jménem
(zpravidla v intencích uděleného příkazu) a v důsledku toho sluší takto:
prováděnou obhajobu v každé její fázi procesně pokládat za
jednotný procesní úkon (postup), neboť - mimo jiné - takový úkon
je vždy podmíněn procesním postavením obviněného (obžalovaného)
a k němu se upíná (je k němu přiřazen), a proto obhajoba je
dovršena teprve tehdy, je-li dána příležitost (možnost) k jejímu
uplatnění všem obhájcům, kteří se na obhajobě obviněného
z udělených plných mocí podílejí, přičemž pokud jde (pro ten který
procesní úkon) o zákonem stanovené lhůty k přípravě obhajoby, ty
z procesního hlediska jsou naplněny až okamžikem, kdy proběhnou
vůči všem procesně zúčastněným, včetně obviněného samotného (§233 odst. 3 tr. ř.).
Jestliže obecný soud rozhoduje ve veřejném zasedání (§232
a násl. tr. ř.), aniž by o tomto zasedání všechny obžalovaným
zvolené obhájce řádně a včas uvědomil (§233 odst. 3 tr. ř.),
porušuje tímto postupem ústavně zaručené právo na obhajobu (čl.
40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Rozhodl-li
v posuzované věci odvolací soud o odvolání stěžovatele, aniž měl
prokázáno, že lhůta k přípravě k veřejnému zasedání byla
poskytnuta všem zvoleným obhájcům (případně, že v den veřejného
zasedání nebyli o něm uvědoměni), rozhodl za současného porušení
již zmíněného ústavně zaručeného práva předčasně.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil (k tomu
srov. např. nález ve věci III. ÚS 83/96 in Ústavní soud České
republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6.,vydání 1., č. 87,
Praha 1997), že ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst.
2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) spolu
s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod) jsou základními podmínkami ústavně souladného procesu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), v němž vina
obviněného (obžalovaného) má být zjištěna. Tyto ústavní záruky se
promítají i do předpisů trestního řádu (§33 odst. 1 tr. ř.),
který ve shodě s ústavou je budován na zásadě priority volby
obhájce (§33 odst. 1, §37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný
(obžalovaný) oprávněn uplatnit v kterémkoliv stádiu neskončeného
řízení (§37 odst. 2 tr. ř.); je proto vždy věcí obviněného
(obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní
pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§37 tr. ř.) svou
obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije.
Obecný soud není proto oprávněn v případech, kdy obžalovaného
obhajují jím zvolení obhájci, tomuto vnutit z úřední moci obhájce
dalšího. Rozhodl-li obecný soud o ustanovení obhájce obžalovaného
přesto, že tento si pro svoji obhajobu obhájce (jednoho nebo více)
sám zvolil, a jestliže svým procesním postupem nadto neumožnil
jednomu ze zvolených obhájců uplatnění jeho práv (jednal v jeho
nepřítomnosti za situace, kdy měl zjištěno, že nebyl o nařízeném
jednání řádně a včas uvědoměn - §198 odst. 1 tr. ř., §202 odst.
3 tr. ř.), porušil svým postupem ústavně zaručené právo
obžalovaného na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod).
Pro takto vyložené důvody bylo rozhodnuto, jak z výroku
tohoto nálezu je patrno [§82 odst. 1, 3 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 12. října 2000