ECLI:CZ:US:2000:3.US.319.99
sp. zn. III. ÚS 319/99
Usnesení
III. ÚS 319/99
Ústavní soud rozhodl dne 17. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělského družstva L., zastoupeného Ing. P. Š., předsedou, právně zastoupeného JUDr. K.D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 15 Ca 115/99 a 15 Ca 114/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 1999 (15 Ca 115/99-23, 15 Ca 114/99) a tvrdil, že tímto rozhodnutím byl poškozen na svých ústavně zaručených základních právech a svobodách dle čl. 36 odst. 1,
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, neboť krajský soud zaujal "nesprávný právní názor", čímž měl zkrátit stěžovatele na jeho procesních právech. V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatel vede právní a skutkovou polemiku se závěry jak obecného soudu, tak správního orgánu, jehož rozhodnutí bylo přezkoumáváno napadeným rozsudkem obecného soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel svoji ústavní stížnost podkládá polemikou s právními závěry obecného soudu (a též správního orgánu, který rozhodoval v I. stupni), který rozhodoval o jeho žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a dále polemikou se způsobem a významem hodnocení provedených důkazů, zejména ve vztahu k hodnocení rozhodnutí obecného soudu, které předcházelo rozhodnutí správního orgánu, a které položilo pro toto jeho rozhodnutí základ
[§4 písm. a) zák. č. 229/1991 Sb.]; závěrem své ústavní stížnosti dovozuje, že obecný soud (Krajský soud v Ústí nad Labem) měl v přezkumném řízení přezkoumávat všechny otázky týkající se uplatněného restitučního nároku.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již dříve, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí, vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, a proto postačí na ni odkázat (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995) a jen stručně stačí připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem její hlavy páté, a jestliže tak svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy v posuzované věci občanského soudního řádu, tak kautely plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jurisdikci obecných soudů přezkoumávat.
Ústavní soud neshledal, že by ve stěžovatelově věci postupem obecného soudu (a stejně tak postupem správního orgánu, který rozhodoval v I. stupni), došlo k porušení ustanovení páté hlavy Listiny základních práv a svobod.
Posuzovaná ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z povahy stěžovatelem tvrzených důvodů, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo příkladmo odkázáno.
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. února 2000