ECLI:CZ:US:2000:3.US.328.99
sp. zn. III. ÚS 328/99
Usnesení
III. ÚS 328/99
Ústavní soud rozhodl dne 15. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. F, a. s., se sídlem zastoupené JUDr. D. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 30 Ca 191/98, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Havlíčkově Brodě ze dne 2. 7. 1997, čj. FÚ/97/46654/I/Mer ve znění rozhodnutí Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 17. 9. 1998, čj. FÚ/57625/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. května 1999 (30 Ca 191/98), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 17. září 1998 (FÚ/57625/98), jímž byl vydán exekuční příkaz, kterým byla vymáhána po stěžovatelce částka 29.284,- Kč, a tvrdí, že těmito rozhodnutími orgánů veřejné moci došlo k porušení "základních práv a svobod, které zaručuje stěžovatelce ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva dle čl. 10 Ústavy ČR". Své tvrzení stěžovatelka rozvádí tak, že rozhodnutí České inspekce životního prostředí - divize ochrany ovzduší Brno, M. 2, kterým bylo jako správním orgánem rozhodnuto o uložení pokuty za znečišťování ovzduší v roce 1992 (§8 odst. 2 zák. č. 389/1991 Sb.), byl vypočten poplatek v částce 49.410,- Kč. Řízení bylo vedeno podle zák. č. 71/1967 Sb. (správní řád) a stěžovatelka tvrdí, že takto vydané rozhodnutí mohlo být exekučně vymáháno pouze v tříleté prekluzivní lhůtě a podle ní tato lhůta skončila
26. ledna 1996. O výkon citovaného rozhodnutí však správní orgán požádal Finanční úřad v Havlíčkově Brodě až dne 22. 5. 1996, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty k vymáhání pohledávky podle ust. §71 zák. č. 71/1967 Sb. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatelka tvrdí, že příslušné správní rozhodnutí mělo být exekučně vymáháno v režimu správního řádu a nikoliv v režimu zákona 337/1992 Sb., o správním řízení, neboť se nejedná o daň ani daňový nedoplatek.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, a proto postačí stěžovatelku na tuto ustálenou judikaturu Ústavního soudu v celém rozsahu odkázat a jen stručně připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu soudů obecných je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem její hlavy páté, a svým postupem tak porušují zásady spravedlivého procesu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 150/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., č. 49, Praha 1995).
Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikční činnosti jak podmínky dané procesními předpisy (v posuzované věci podmínky občanského soudního řádu), tak kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů nebo jiných orgánů veřejné moci přezkoumávat.
Ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pouze z té skutečnosti, že krajský soud v rámci přezkumu správního rozhodnutí zaujal v posuzované právní věci shodný názor se správním orgánem, tedy jiný právní názor než stěžovatelka, nelze spatřovat porušení jejího ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud neshledal, že by postup soudu byl v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť obecný soud postupoval v souladu s platnými zákony a své rozhodnutí také náležitým způsobem odůvodnil (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní stížnost stěžovatelky je proto ústavní stížností zjevně neopodstatněnou, když zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy odůvodnění ústavní stížnosti, v níž jde
o pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a orgánu veřejné moci (Finančního ředitelství v Havlíčkově Brodě), tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V Brně dne 15. února 2000