ECLI:CZ:US:2000:3.US.351.99
sp. zn. III. ÚS 351/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ing. B. P. a ing. D. M., zastoupených JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 26 Cdo 1164/98-108, ze dne 29. 4. 1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, čj. 37 Co 457/96, 37 Co 458/96-89, ze dne 15. 12. 1997, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé osobním podáním dne 19. 7. 1999 doručili Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 26 Cdo 1164/98-108, ze dne 29. 4. 1999, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 37 Co 457/96, 37 Co 458/96-89, ze dne 15. 12. 1997. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáru Nad Sázavou, čj. 5 C 48/95-46, ze dne 8. 3. 1996, ve znění doplňujícího rozsudku, čj. 5 C 48/95-53, ze dne 14. 5. 1996 tak, že žaloba navrhovatelů o vyklizení bytu se zamítá. Podle názoru navrhovatelů byly rozsudkem Nejvyššího soudu ČR a rozsudkem Krajského soudu v Brně porušena jejich práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 5 C 48/95, vedený u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé jako žalobci se návrhem podaným u tohoto soudu domáhali, aby Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodl, že žalovaní jsou povinni byt, v návrhu specifikovaný, vyklidit a vyklizený žalobcům předat do tří měsíců od právní moci rozsudku. Soud I. Stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaným, kteří se do předmětného bytu nastěhovali v roce 1989, nevzniklo k tomuto bytu, který měl tehdy charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, právo osobního užívání ve smyslu §152 a násl. Občanského zákoníku, v tehdejším znění, protože v řízení nebylo prokázáno, že by jim byt byl přidělen rozhodnutím příslušného orgánu (Státního statku K.) a nebyla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu. Protože žalovaným nevzniklo právo osobního užívání, nepřicházela, podle názoru soudu I. Stupně, v úvahu aplikace §871 odst. 1 občanského zákoníku. Protože dále v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní uzavřeli se žalobci smlouvu o nájmu předmětného bytu, soud I. stupně uzavřel, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě vyhověl a rozsudkem, čj. 5 C 48/95-46, ze dne 8. 3. 1996, ve znění doplňujícího rozsudku, čj. 5 C 48/95-53, ze dne 14. 5. 1996, uložil žalovaným předmětný byt ve stanovené lhůtě vyklidit s bytovou náhradou.
Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že proti rozsudku soudu I. stupně podali žalovaní odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně., který svým rozsudkem, čj. 37 Co 457/96, 37 Co 458/96-89, ze dne 15. 12. 1997, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. Po doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu I. stupně v tom, že žalovaným k předmětnému bytu nevzniklo právo osobního užívání ve smyslu právní úpravy účinné do 31. 12. 1991. Na rozdíl od soudu I. stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že mezi žalovaným a Státním statkem K., jemuž příslušelo k bytu dispoziční právo, byla po 1. 1. 1992 uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu podle §685 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 1. 1. 1994), a to konkludentní formou, a že žalovaným vzniklo podle §703 odst. 1 občanského zákoníku právo společného nájmu bytu manžely. Na existenci tohoto práva žalovaných neměla vliv ani skutečnost, že došlo ke změně vlastnictví k domu, v němž se předmětný byt nacházel, neboť žalobci vstoupili okamžikem nabytí vlastnického práva do právního postavení předchozího pronajímatele. Za tohoto stavu nepovažoval odvolací soud za právně relevantní, zda mezi účastníky došlo po té k uzavření nájemní smlouvy. Odvolací soud dále neshledal důvodnou námitku žalobců, že jim na základě rozhodnutí Státního statku K. ze dne 16. 3. 1990, čj. 05-1104/90, znějícího na prvního navrhovatele, vzniklo k předmětnému bytu právo osobního užívání, protože dovodil, že z obsahu tohoto rozhodnutí není zřejmé, který konkrétní byt byl žalobci přidělen a nebylo prokázáno, že by uzavřel ohledně předmětného bytu dohodu o odevzdání a převzetí bytu, ani že by kdy žalobci předmětný byt užívali. Vzhledem k těmto okolnostem a k tomu, že žalobci byl předán do užívání byt ve druhém poschodí uvedeného domu, který také žalobci začali užívat, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcům k předmětnému bytu nevzniklo právo osobního užívání. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaní užívají předmětný byt právem z titulu práva společného nájmu, a proto nemohl být požadavek žalobců na vyklizení bytu úspěšný.
Ústavní soud dále zjistil, že proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podali navrhovatelé podle §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") dovolání, které odůvodnili podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Navrhovatelé nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalovaným vzniklo k předmětnému bytu právo nájmu na základě nájemní smlouvy uzavřené se Státním statkem K. konkludentní formou a namítali, že k předmětnému bytu vzniklo jim právo osobního užívání a tudíž nemohlo ke stejnému bytu vzniknout právo nájmu žalovaným. Tento svůj názor doplnili dalšímu tvrzeními, z nichž dovodili, že odvolací soud ve svém právním závěru, že na straně žalobců nebyly splněny zákonné předpoklady vzniku práva osobního užívání k předmětnému bytu, pochybil. Žádali proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval z úřední povinnosti, zda napadený rozsudek netrpí vadami, uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř., a dále přezkoumával napadené rozhodnutí v rozsahu, ve kterém byl výrok napaden, přičemž byl vázán uplatněným dovolacím důvodem. Dovolací soud proto přezkoumával, zda z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je správný závěr odvolacího soudu o tom, že žalobcům nevzniklo k předmětnému bytu právo osobního užívání, jehož existence by bránila vzniku nájemního vztahu žalovaných k předmětnému bytu. Nejvyšší soud se při posuzování této otázky opřel o skutková zjištění učiněná odvolacím soudem (uvedeno výše) a ztotožnil se ze závěrem, který v této věci učinil odvolací soud. Konstatoval, že žalobcům nevzniklo právo osobního užívání k předmětnému bytu. V odůvodnění pak Nejvyšší soud uvedl, že žalobci sice bylo vydáno výše uvedené rozhodnutí o přidělení bytu, avšak do předmětného bytu se nenastěhoval a v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by se státním statkem K. uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu, z této situace nelze než dovodit, že žalobci právo osobního užívání k tomuto bytu nevzniklo. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal, že by napadený rozsudek trpěl vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř. a v mezích otevřených dovolacímu přezkumu je správný, rozsudkem čj. 26 Cdo 1164/98-108, ze dne 29. 4. 1999, podané dovolání zamítl.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR a proti rozsudku Krajského soudu v Brně podali navrhovatelé návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejich názoru bylo těmito rozsudky porušeno jejich právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Do výkonu jejich vlastnického práva zasahují především žalovaní, pokud tvrdí, že jsou nájemci sporného bytu, ač neprokázali právní důvod, který by je k užívání tohoto bytu opravňoval. Dále navrhovatelé uvedli, že porušení práva na soudní ochranu spatřovali v tom, že dovolací a odvolací soud se nezabývaly nespornou skutečností, že titulem zakládajícím právo žalovaných na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu měla být dohoda o výměně bytu, která měla být uzavřena mezi předchozím uživatelem sporného bytu a žalovanými. Tato dohoda o výměně bytu však nesplňovala náležitosti stanovené tehdejší právní úpravou, takže nemohlo na jejím základě vzniknout žalovaným právo osobního užívání předmětného bytu. Dále navrhovatelé uvedli, že porušení práva na soudní ochranu spatřují i v tom, že ke spornému bytu vzniklo právo společného užívání jim na základě rozhodnutí Státního statku K. a následně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu, a proto nemohlo právo nájmu vzniknout ke stejnému bytu i žalovaným. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud svým nálezem oba napadené rozsudky zrušil.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení. Ve svém vyjádření Nejvyšší soud ČR uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu vyplývajícím z §242 odst. 1, odst. 3 věta první o.s.ř., jsa přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili. Předmětem dovolacího přezkumu byla v dané věci otázka, zda je správný závěr odvolacího soudu o tom, že navrhovatelům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného užívání bytu manžely, jehož existence by bránila vzniku nájemního vztahu žalovaných k tomuto bytu. V takto určených mezích dovolacího přezkumu shledal dovolací soud rozsudek soudu odvolacího správným. Pokud jde o právní argumentaci, odkázal Nejvyšší soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále pak uvedl, že námitku navrhovatelů, že dovolací soud se nezabýval otázkou, zda žalovaní uzavřeli platnou dohodu o výměně bytu, nelze považovat za důvodnou, protože dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Nejvyšší soud proto navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh zamítl jako nedůvodný.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv zakotvených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Navrhovatelé se především domáhali ochrany svého vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, když porušení tohoto práva spatřovali v tom, že žalovaní v řízení před obecnými soudy zasahují do výkonu jejich vlastnického práva tím, že tvrdí, že jsou nájemci sporného předmětného bytu, ač neprokázali právní důvod, který by je k užívání tohoto bytu opravňoval. V této souvislosti je především nutno podotknout, že Ústavní soud může přezkoumávat pouze napadené rozhodnutí obecných soudů, kterým by bylo zasaženo do vlastnického práva navrhovatelů, nemůže posuzovat jednání fyzických osob v případě, kdy návrhem je napaden pravomocný rozsudek soudu jako orgánu veřejné moci. Vzhledem k této situaci pak, protože nebylo ani v návrhu tvrzeno, že by obecné soudy svým rozhodnutím zasáhly do práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud dospěl k závěru, že toto právo napadenými rozhodnutími porušeno nebylo.
Navrhovatelé se dále domáhali ochrany svého práva na spravedlivý proces (práva na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva spatřovali ve dvou otázkách, a to v tom že ani odvolací ani dovolací soud se nezabývaly zkoumáním, zda byla platně uzavřena dohoda o výměně předmětného bytu a dále v tom, že ke spornému bytu vzniklo navrhovatelům právo společného užívání bytu a nemohlo proto ke stejnému bytu vzniknout právo nájmu žalovaným. Pokud jde o druhou v pořadí uvedenou otázku, Ústavní soud konstatoval, že tato otázka byla řešena jak před soudem odvolacím, tak byla přezkoumávána i soudem dovolacím a oba soudy se jejím rozborem podrobně zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutím. Z pohledu Ústavního soudu je jádrem sporu nesouhlas navrhovatelů s právními závěry, které oba soudy shodně v této věci vyslovily. Ústavní soud přezkoumal řízení i napadená rozhodnutí a konstatoval, že soudy při posuzování této otázky vycházely se zjištěného skutkového stavu, právní závěry korespondují se skutkovými zjištěními, obecné soudy při hodnocení důkazů respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v §132 o.s.ř. Nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces to, že obecné soudy rozhodly jinak, že si žalující strana představovala a chtěla. V přezkoumaném postupu obecných soudu Ústavní soud neshledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o námitku, že dovolací soud neposuzoval v rámci dovolacího přezkumu otázku sjednání dohody o výměně bytu, Ústavní soud se ztotožnil s vyjádřením účastníka řízení v tom, že rozsah dovolacího přezkumu je dán vymezením dovolacích důvodů samotným účastníkem, který dovolání podává. Nad tento rámec pak dovolací soud (s výjimkou posuzování vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř.) jít nemůže. Nelze proto v otázce, že se dovolací soud tímto zkoumáním nezabýval, spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, pokud navrhovatelé sami tento problém předmětem dovolání neučinili. Namítali-li navrhovatelé, že posuzováním platnosti dohody o výměně bytu se nezabýval ani odvolací soud, je nutno uvést, že tento soud k předmětné otázce vedl dokazování a vycházel ze skutkových zjištění i soudu I. stupně. Jeho právní závěr se však opíral o právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku, platnou v době od 1.1.1992 do 1. 1. 1994, na jejíž aplikaci konstatování příp. neplatnosti dohody o výměně bytu nemohlo nic změnit. Ústavní soud vzhledem k výše uvedeným závěrům konstatoval, že napadenými rozsudky nedošlo ani k porušení práva navrhovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu