ECLI:CZ:US:2000:3.US.381.99
sp. zn. III. ÚS 381/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky S. S., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 23 Cdo 919/98-85, ze dne 25. 6. 1998, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, čj. 30 Co 453/97-57, ze dne 17. 11. 1997, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 2. 8. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 4. 8. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 23 Cdo 919/98-85, ze dne 25. 6. 1998, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 30 Co 453/97-57, ze dne 17. 11. 1997, jímž byl změněn žalobě vyhovující rozsudek Okresního soudu v Nymburce, čj. 7 C 1562/94-41, ze dne 16. 12. 1996 tak, že žaloba na vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), byla zamítnuta. Podle názoru navrhovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tato rozhodnutí byla rovněž porušením čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 7 C 1562/94, vedený u Okresního soudu v Nymburce. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka žalobou podanou u tohoto soudu se podle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích domáhala vydání nemovitostí, a to domu č.p. 66 se zastavěnou plochou p.č. 68 o výměře 234 m2 , zahrady p.č.9/9 o výměře 289 m2, od fyzických osob, které předmětné nemovitosti získaly od státu. Navrhovatelka pozbyla předmětné nemovitosti v důsledku trestu propadnutí majetku, který jí byl uložen za trestný čin opuštění republiky. Po zrušení trestního rozsudku a jeho výroku o propadnutí majetku žádala zpět předmětné nemovitosti, protože se její vlastnictví od počátku obnovilo. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování konstatoval, že navrhovatelka je oprávněnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože podle §19 odst. 1 tohoto zákona je osobou rehabilitovanou podle zák. č. 119/1990 Sb. Dále soud konstatoval, že oba žalovaní jsou osobami povinnými ve smyslu §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože předmětné nemovitosti nabyli od státu, který k nim získal oprávnění soudním rozhodnutím. Dále soud I. stupně konstatoval vzhledem k tomu, že zákon o mimosoudních rehabilitacích nemá žádné ustanovení o formálních náležitostech písemné výzvy k vydání nemovitostí, že navrhovatelka splnila podmínku výzvy tím, že adresovala 19. 8. 1994 dopis s výzvou k vydání otci prvního žalovaného a tento dopis se jí vrátil zpět, neboť nebyl otcem žalovaného přijat. Dále pak zaslala dva podklady (korespondenční lístek) žalovaným, které se jí zpět nevrátily. Soud I. stupně dále dovodil, že je nadbytečné prokazovat protiprávní zvýhodnění žalovaných nebo získání nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy, protože na daný případ se vztahuje §19 a 20 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Na základě těchto závěrů pak soud I. stupně rozsudkem, čj. 7 C 1562/94-41, ze dne 16. 12. 1996, žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Ústavní soud dále zjistil, že proti uvedenému rozsudku podali oba žalovaní včasné odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v |Praze jako soud odvolací. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání bylo důvodné. Z dokazováním doplněného skutkového stavu vyplynulo, že navrhovatelka mimo dopisu s výzvou ze dne 19. 8. 1994, adresovanému otci žalovaného, který se jí vrátil zpět, předložila ještě dopis, který její matka adresovala žalovanému. Samotnému žalovanému zaslala pouze korespondenční lístek s výzvou, jinak žalované písemně již nevyzývala. Žalovaný však popíral, že by obdržel od navrhovatelky korespondenční lístek nebo dopis. K podstatě restitučního nároku odvolací soud uvedl, že pokud je podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen trestní rozsudek a tudíž zrušeny i výroky o trestu propadnutí majetku, jsou zrušeny ode dne vydání zrušeného trestního rozsudku - tedy ex tunc. Tím dochází ke stavu, kdy osoba rehabilitovaná má právo na vydání věci, resp. na uzavření dohody o vydání věci, která jí byla odňata realizací trestů. Zrušením trestu propadnutí majetku však nedochází k takové obnově vlastnického práva původního vlastníka, která by mu umožňovala bez dalšího se ujmout svého vlastnického práva a z titulu vlastníka požadovat vydání věci podle obecných předpisů. I v případě požadavku na vydání věci vyplývajícího z trestu zrušeného podle zák. č. 119/1990 Sb. Se jedná o restituční nárok, který představuje zvláštní nárok, jenž musí být uplatněn způsobem a za podmínek upravených zvláštními předpisy, na něž tento zákon v §23 odst. 2 výslovně odkazuje. Jedním z těchto zvláštních předpisů je i zákon o mimosoudních rehabilitacích. Podle §20 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou povinnými osobami vedle právnických osob podle §4 odst. 1 i fyzické osoby podle §4 odst. 2 tohoto zákona. Postavení fyzické osoby jako osoby povinné je proto pro všechny situace vymezeno definicí §4 odst. 2 tohoto zákona. Dále odvolací soud uvedl, že zákon o mimosoudních rehabilitacích i v případech restitučních nároků ze zrušených trestních rozsudků odkazuje na obecný postup i pokud jde o způsob uplatnění nároku na vydání věci. V této úvaze pak odvolací soud uzavřel, že i v případě trestněprávních vztahů právo na vydání věci zákon podmiňuje existencí formální podmínky, a to písemné výzvy adresované povinné osobě a doručené podle §5 odst. 2 ve stanovené lhůtě. Písemná výzva ve stanovené lhůtě tedy nárok oprávněné osoby teprve zakládá, marným uplynutí lhůty právo na vydání zaniká. Navrhovatelka se stala oprávněnou osobou teprve novelizací zákona o mimosoudních rehabilitacích nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., kterým od 1. 11. 1994 byla zrušena podmínka trvalého pobytu. Tímto dnem počala navrhovatelce plynout lhůta pro podání výzvy, která končila dnem 1. 5. 1995. Z dokazování podle názoru odvolacího soudu vyplynulo, že navrhovatelka nebyla schopna prokázat, že žalovaným doručila výzvu k vydání věci, a proto za těchto okolností dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud I. stupně, když nedostatek písemné výzvy spojil se zánikem nároku oprávněné osoby v souladu s §5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud proto rozsudkem, čj. 30 Co 453/97-57, ze dne 17. 11. 1997, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.
Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že navrhovatelka proti rozsudku odvolacího podala řádné dovolání. V dovolání navrhovatelka uvedla další údaje související s jejím postupem při uplatňování restitučního nároku. Navrhovatelka nesouhlasila s právním hodnocení náležitostí výzvy k vydání věci a účinků této výzvy. Podle jejího názoru je nutno tento institut chápat neformálně, a proto postačí, prokáže-li opakované odeslání výzvy nebo podání žaloby k soudu ve stanovené lhůtě. Dále navrhovatelka nesouhlasila se závěry odvolacího soudu, pokud se jedná o posouzení účinků zrušení trestu propadnutí majetku. Nejvyšší soud ČR v rámci dovolacího přezkumu řešil otázku, zda je opodstatněný právní závěr odvolacího soudu, že skutkové okolnosti jím zjištěné nezaložily právní účinky výzvy ve smyslu §5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích a nárok navrhovatelky na vydání věci tak v důsledku nedostatku písemné výzvy zanikl. Dále pak posuzoval, kdy lze uvažovat o splnění podmínky výzvy a zda i v případě uplatnění nároků vyplývajících ze zrušeného trestu propadnutí majetku musí být oprávněnou osobou dodržen postup podle restitučního zákona. K uvedeným otázkám Nejvyšší soud ČR při právním rozboru uvedl, že nestanoví-li restituční zákon jinak, je třeba -jak pro účely obsahové interpretace výzvy jako právního úkonu, tak jejích účinků - použít ustanovení občanského zákoníku jako lex generalis. Výzva k vydání věci je jednostranným právním úkonem, směřujícím k vyvolání právních následků, jež zákon o mimosoudních rehabilitacích a takovým volním projevem spojuje. Právní úkon (výzva) musí být povinné osobě adresována a doručena. Na splnění podmínky výzvy ve smyslu §5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích tak nelze usuzovat pouze z toho, že písemnost obsahující projev vůle vyzvat k vydání věci byla oprávněnou osobou pořízena nebo z toho, že byla adresována a doručována třetí osobě, tj. někomu, kdo věc od státu nenabyl. Lze připustit, aby výzva byla obsažena přímo v žalobě, jíž se oprávněná osoba domáhá vydání věci, splnění podmínky vyzvat povinnou osobu k vydání věci však i zde předpokládá, že žaloba bude ve lhůtě stanovené zákonem o mimosoudních rehabilitacích (lhůta 6 měsíců) povinné osobě doručena. Nejvyšší soud ČR proto názor odvolacího soudu, že právní nárok nemohl být založen, pokud písemná výzva k vydání předmětných nemovitostí nebyla žalovaným včas doručena (tj. do 2. května 1995), považoval za správný. Nejvyšší soud se ztotožnil i s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že i v případě majetkových nároků vyplývajících ze zrušených trestních rozsudků se jedná o restituční nároky, které je nutno uplatňovat způsobem a za podmínek stanovených zvláštními předpisy, mezi něž patří i zákon o mimosoudních rehabilitacích. Nejvyšší soud ČR proto rozsudkem, čj. 23 Cdo 919/98-85, ze dne 25. 6. 1998, dovolání zamítl.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejího názoru byla napadenými rozsudky porušena její základní práva, a to právo vlastnické podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, a těmito rozhodnutími byl porušen i čl. 90 Ústavy ČR. Porušení uvedených práv spatřovala navrhovatelka především v tom, že Nejvyšší soud ČR nesprávně hodnotil celou situaci. Měl, podle jejího názoru, vycházet z toho, že navrhovatelka se nedopustila žádného protiprávního jednání, když opustila tehdejší ČSSR, jednalo se naopak ve smyslu mezinárodních úmluv o jednání dovolené. Trestní postih a majetková sankce byly evidentně v rozporu s mezinárodními úmluvami. Žalovaní před obecnými soudy proto nenabyli platně vlastnického práva k předmětným nemovitostem, protože je získali od nevlastníka. Navrhovatelka nepřestala být vlastnicí předmětných nemovitostí. Těmito úvahami se dovolací soud nezabýval. Dále navrhovatelka nesouhlasila se závěrem Nejvyššího soudu při posuzování, jak mají být uplatněny majetkové nároky při soudní rehabilitaci. Podle jejího názoru zrušení trestního rozsudku včetně výroku o propadnutí majetku došlo k obnovení vlastnického práva s účinky ex tunc. Proto navrhovatelka mohla v tomto případě podat žalobu, aniž by výzva k vydání byla doručena povinným osobám. Její nárok je od počátku nárokem vlastnickým, a proto nedostatek doručení výzvy povinné osobě ve lhůtě stanovené podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nemůže znamenat zánik vlastnického práva. V této souvislosti připomenula i nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 173/95, podle kterého je rozhodnutí o soudní rehabilitaci listinou způsobilou k zápisu do katastru nemovitostí. Dále navrhovatelka nesouhlasila s názorem dovolacího i odvolacího soudu o tom, že se jí nepodařilo prokázat doručení výzvy povinným osobám. Podle jejího názoru nelze výzvu k vydání věci chápat jako jednostranný právní úkon. Je nutno vzít v úvahu právě skutečnost, že lhůta k uplatnění výzvy byla velmi krátká a že v ní oprávněné osoby nedokázaly nalézt adresy povinných, natož jim ve lhůtě doručit. Ze zákona o mimosoudních rehabilitacích sice vyplývá, že se jedná o lhůtu propadnou, sama koncepce zákona je však v tomto případě pochybená, neboť nebere v úvahu právě uvedené okolnosti. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud napadené rozsudky svým nálezem zrušil.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení. Nejvyšší soud uvedl, že nesouhlasí s argumentací prezentovanou navrhovatelkou a v důvodech odkázal na písemné vyhotovení rozsudku. Dále připomněl, že názor navrhovatelky, že zrušením trestu propadnutí majetku v rámci soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, dochází k takové obnově vlastnického práva k věci původního vlastníka, jež těmto osobám umožňuje bez dalšího "ujmout se svého vlastnického práva" a není tudíž nutné dodržet postup stanovený zákonem o mimosoudních rehabilitacích (tedy především podle §5 odst. 1 a 2 tohoto zákona vyzvat povinnou osobu k vydání věci), je v rozporu nejen s již ustálenou judikaturou obecných soudů, ale i se Stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1997, čj. Pl. ÚS st. 4/97.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala právě ochrany ústavně zakotvených základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem podaného návrhu je nesouhlas navrhovatelky s právními závěry obecných soudů vyvozenými ze zjištěného skutkového stavu, který je nesporný. Obecně je nutno na tomto místě připomenout, že nesouhlas s právními závěry soudů, které nekorespondují představám účastníka řízení, protože nebyl v tomto řízení úspěšný, nelze a priori považovat za porušení základních práv. O porušení základních práv by bylo možno hovořit teprve tehdy, jestliže by právní závěry soudů neměly podklad ve zjištěném skutkovém stavu, zřetelně se vymykaly ustálené judikatuře, při jejich dosahování porušil obecný soud pravidla stanovená mu obecně závaznými právními předpisy. Navrhovatelka především argumentovala tím, že v důsledku zrušení trestního rozsudku včetně výroku o propadnutí majetku došlo automaticky k obnovení jejích vlastnických práv k předmětným nemovitostem. Ústavní soud k této otázce již zaujal rozhodující názor, a to ve stanovisku Ústavního soudu, čj. Pl. ÚS st. 4/97, ze dne 11. 3. 1997, kde řekl, že "Pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ust. §8 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů." V odůvodnění pak uvedl, že §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. váže úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon, kterým je možno rozumět i zákon o mimosoudních rehabilitacích. Na uvedeném názoru Ústavního soudu se do současné doby nic nezměnilo, a proto rozhodnutí obecných soudů, které bylo v souladu s tímto názorem, nelze považovat za porušení základních práv navrhovatelky. Jestliže je nepochybné, že pro případ uplatnění práva na vydání věci měla navrhovatelka postupovat v souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích, nelze ani spatřovat porušení základních práv v tom, že byla aplikována ustanovení tohoto zákona pro postup při uplatnění nároku. Ze spisu obecných soudů vyplývá dostatečně zjištěný skutkový stav a také navrhovatelka tento zjištěný skutkový stav nezpochybňuje, nesouhlasí pouze se závěry, které dovolací a odvolací soud ze zjištěného skutkového stavu vyvodily. V této souvislosti je nutno konstatovat, že proces dokazování je ovlivňován zásadou volného hodnocení důkazů upravenou v §132 občanského soudního řádu. Pokud obecné soudy postupovaly v intencích uvedené zásady, není Ústavní soud oprávněn do procesu dokazování a hodnocení důkazů zasáhnout. Zasáhnout do tohoto procesu by Ústavní soud mohl pouze v případě, pokud by vyvozené právní závěry byly v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Taková situace však v předmětné věci nenastala. Odvolací soud vyslovil svůj závěr na základě doplněného dokazování, jednotlivé důkazy hodnotil v mezích §132 občanského soudního řádu a přijaté závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Za této situace musel Ústavní soud konstatovat, že napadenými rozsudky nebylo porušeno vlastnické právo navrhovatelky ani právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu