ECLI:CZ:US:2000:3.US.387.99
sp. zn. III. ÚS 387/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele V. S., zastoupeného JUDr. D. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 25 Co 852/98-155, ze dne 21. 5. 1999, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové, čj. 7 C 166/95-127, ze dne 29. 5. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 5. 8. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 6. 8. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 25 Co 852/98-155, ze dne 21. 5. 1999, kterým byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, čj. 7 C 166/95-127, ze dne 29. 5. 1998, jímž bylo vyhověno žalobě o uložení povinnosti zaplatit částku 52.994,- Kč s úroky z prodlení. K výzvě Ústavního soudu navrhovatel doplnil návrh upřesněním účastníků řízení a porušeného základního práva. Podle jeho názoru napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 7 C 166/95, vedený u Okresního soudu v Hradci Králové. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba na uložení povinnosti zaplatit výše uvedenou částku. Uvedená žaloba měla podle žalobců základ v uzavřené smlouvě o dílo, na jejímž základě žalobce žalovaným provedl projektovou dokumentaci, fakturovou na výše specifikovanou částku, kterou však žalovaní nezaplatili. Žaloba byla původně podána i proti manželce žalovaného, vůči ní však soud žalobu zamítl, protože v řízení bylo prokázáno, že se uzavření smlouvy nezúčastnila. Ze skutkových zjištění, obsažených v předmětném spise, vyplynulo, že žalovaný uzavřel se žalobce smlouvu o dílo na zpracování projektové dokumentace na přestavbu chaty na penzion a bytovou jednotku. Ve smlouvě byla vedle odkazu na zadání objednávkou sjednána doba dokončení (červenec) a cena za dílo nejméně 50.470,- Kč + 5% DPH a způsob splnění podpisem zápisu o předání a převzetí díla. Při jednáních bylo hovořeno i o maximální možné výši ceny za přestavbu. Práce na projektové dokumentaci pokračovala podle požadavků žalovaného i s dalšími úpravami. Další úpravy však zvyšovaly finanční náročnost na realizaci projektu, o tom se mezi účastníky výslovně nemluvilo. Na základě zpracované projektové dokumentace bylo žalobcem zajištěno i stavební povolení a žalovaní počali realizovat stavbu svépomocí. K protokolárnímu předání projektu došlo v lednu 1994, přičemž zpracovaný projekt neobsahoval rozpočet. Žalovaný si nechal zpracovat v lednu 1994 rozpočet a od této doby měl představu o finanční náročnosti akce. Jednáním se žalobcem se snažil dosáhnout úpravy projektu a současně se rovněž snažil zajistit úvěr, aby projekt mohl být realizován. Teprve až se mu nepodařilo zajistit úvěr, tak v prosinci 1994 projektovou dokumentaci, kterou převzal v lednu, dopisem vrátil s tím, že projekt nesplňuje podmínky zadání, a proto je nerealizovatelný. Dopis neobsahoval sdělení žalovaného, že odstupuje od uzavřené smlouvy. Na základě popsaného skutkového stavu soud I. stupně dovodil, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku. Na základě této smlouvy se žalobce zavázal zpracovat projekt na rekonstrukci rekreační chaty na bytovou jednotku a penzion a žalovaný zaplatit za něj částku nejméně 50.470,- Kč s 5% DPH. V původních jednáních bylo dojednáno, že realizace projektu i cena projektu samého nemá přesáhnout 480.000 Kč. Uvedený požadavek však nebyl součástí písemné smlouvy o dílo. S ohledem na postupné požadavky žalovaného a požadavky, které se ukázaly být nezbytnými, byl nakonec vypracován projekt, jehož realizace však byla finančně podstatně náročnější, než žalovaný požadoval. Tuto okolnost žalovaný věděl od 18. 1. 1994. Žalobce svou povinnost splnil a dokumentaci vypracoval. I když k protokolárnímu předání došlo až v lednu 1994, byla dokumentace fakticky zpracována v zadané lhůtě, protože již 8. 8. 1993 bylo na základě ní vydáno stavební povolení. Podle názoru soudu je cena realizace přestavby okolností zcela podstatnou, a proto v případě, že navrhované změny se měly v této oblasti výrazně projevit, bylo povinností žalobce na tuto okolnost žalovaného upozornit a zajistit si jeho souhlas. Pokud tato změna žalovaným schválena nebyla a byl zpracován projekt, jehož realizace místo 488.000 Kč by obnášela cca dva miliony, nejedná se podle názoru soudu o řádné splnění zakázky na základě uzavřené smlouvy o dílo. Dílo bylo vadné, šlo o vadu podstatnou a nároky žalovaného z vadné dodávky jsou podle §564 obchodního zákoníku stanoveny v §436 obchodního zákoníku. Žalovaný požadoval úpravu projektu a tento požadavek vznesl i písemně (volil tedy možnost podle §436 odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku). Protože žalobce při jednání na jaře 1994 dal jednoznačně najevo, že projekt za vadný nepovažuje a odmítl provést jeho úpravu, dává obchodní zákoník v takovém případě možnost odstoupení od smlouvy, které však musí být provedeno bez zbytečného odkladu. V předmětné věci však žalovaný, který převzal projekt v lednu 1994, od 18. 1. 1994 věděl, že nevyhovuje jeho zadání, vrátil projekt až v prosinci 1994, když zjistil, že nezíská úvěr na jeho realizaci. Vrácení projektu nebylo v žádném případě neprodleně. V průvodním dopise není uvedeno, že by jím žalovaný mínil od smlouvy odstoupit a žádný jiný úkon, ze kterého by žalobci mohlo být zřejmé, že právě takový úkon učinit chce, žalovaný neučinil, je nutné mít za to, dovodil soud I. stupně, že vady projektu žalovaný řádným způsobem neuplatnil. Splnění uzavřené smlouvy je proto nutné mít za řádné. Vzhledem k tomu, že žalobce svou povinnost splnil a žalovaný nezaplatil sjednanou cenu, lze mít za to, že nesplnil svou povinnost z uzavřené smlouvy. Na základě těchto závěrů pak soud I. stupně svým rozsudkem, čj. 7 C 166/95-127, ze dne 29. 5. 1998, žalobě vyhověl.
Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že k odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací. Žalovaný svým odvolání napadl pouze výrok o povinnosti zaplatit stanovenou částku, směřující vůči němu, a výroky o náhradě nákladů. Odvoláním nebyl napaden ten výrok rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba vůči manželce žalovaného. V odvolání žalovaný namítal, že uplatněný nárok je neoprávněný, protože dílo nebylo dosud provedeno a řádně předáno. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek a shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným byla platně sjednána smlouva o dílo. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu I. stupně v tom, že žalovaný nepostupoval při uplatnění vad provedené zakázky v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, nepožadoval odstranění vady ve lhůtě a od smlouvy neodstoupil. Na základě tohoto zhodnocení pak Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem, čj. 25 Co 852/98-155, ze dne 21. 5. 1999, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé.
Proti oběma uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jeho názoru bylo těmito rozhodnutími porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval navrhovatel v tom, že soudy obou stupňů vycházely z nesprávného hodnocení předložených důkazů. Jejich rozhodnutí, že navrhovatel - žalovaný je povinen zaplatit předmětnou částku a že tento závazek trvá, je v rozporu s předloženou smlouvou o dílo. Tento rozpor je dán tím, že nikdy nedošlo podle ujednání smlouvy k předání předmětu díla vyhotovením zápisu o předání a převzetí, a proto nedošlo ani ke vzniku závazku žalovaného uhradit cenu díla. Soudy obou stupňů pominuly skutečnost, že žalobce neprovedl dílo v ceně dojednané, ale byl vyprojektován objekt, který násobně překračoval limity dané žalovaným. Jednalo se objekt zcela nový na zbořeništi původního objektu, nikoliv o přestavbu. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení. Krajský soud ve vyjádření konstatoval, že v návrhu jsou opakovány námitky, které byly již obsahem odvolání navrhovatele. Těmito námitkami se krajský soud plně zabýval v rámci odvolacího řízení, své závěry v odůvodnění rozsudku vysvětlil, a proto se v plném rozsahu na toto odůvodnění odvolal. Podle jeho názoru nebylo napadeným rozsudkem porušeno právo navrhovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se domáhal ochrany základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem návrhu je jednoznačně polemika navrhovatele s právními závěry obecných soudů. Skutková zjištění, která obecné soudy učinily, navrhovatel nezpochybňoval, namítal pouze nesprávně vyvozené závěry a hodnocení zjištěných skutečností. V této souvislosti je na místě připomenout, že Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, že není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a zejména do procesu hodnocení důkazů, pokud je tento proces obecnými soudy prováděn v hranicích daných zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §132 občanského soudního řádu. V předmětné věci Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí i řízení konstatoval, že obecné soudy dostatečně široce zjistily skutkový stav, že zjištěné skutečnosti zhodnotily, a to každý důkaz jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a z tohoto hodnocení vyvodily své právní závěry, které řádně odůvodnily. V postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal pochybení, které by mohlo být základem pro konstatování o porušení práva na spravedlivý proces. Ze spisového materiálu dále vyplynulo, že navrhovatel mohl v řízení před obecnými soudy uplatňovat svá práva účastníka řízení, uvádět svá tvrzení, navrhovat důkazy a vyjadřovat se k prováděným důkazům i tvrzením druhého účastníka řízení. Ani z tohoto pohledu jeho právo na spravedlivým proces porušeno nebylo. Za porušení uvedeného práva nelze samozřejmě považovat jen tu pouhou skutečnost, že navrhovatel neměl v řízení před obecnými soudy úspěch. Vzhledem k těmto konstatováním musel Ústavní soud dospět k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu