ECLI:CZ:US:2000:3.US.390.98
sp. zn. III. ÚS 390/98
Usnesení
III. ÚS 390/98
Ústavní soud rozhodl dne 17. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M.S. a JUDr. V.V., obou zastoupených JUDr. V.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 1998, sp. zn. 16 Ca 454/97, a rozhodnutí O.Ú., ze dne 4. 8. 1997, zn. 72-1619/97-8133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozhodnutí obecného soudu (Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 1998 - 16 Ca 454/97-30) a tvrdili, že tímto rozhodnutím zmíněný obecný soud porušil jejich ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 1 a čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; podle tvrzení stěžovatelů stalo se tak tím, že obecný soud, rozhodující o jejich restitučním nároku na (v řízení před ním blíže popsané a označené) nemovitosti, potvrdil rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu (ze dne 4. srpna 1997 - 72-1619/97-8133), jímž stěžovatelům nepříznivé rozhodnutí bylo odůvodněno skutečností, že stěžovatelé, nabyvše občanství České republiky až po rozhodném dni (31. lednu 1993), nesplňovali zákonem předepsanou podmínku oprávněných osob (§4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V podrobně rozvedených námitkách poukazovali stěžovatelé na své osobní poměry (věk a značná vzdálenost místa jejich současného pobytu v USA) a dovozovali, že samotná zákonná úprava zákona o půdě (č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je v rozporu jak s ústavním pořádkem republiky, tak s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 14); navrhli proto, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu, tak i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu (viz vpředu), tak (v návrhu blíže vyznačené) ustanovení §13 odst. 2 a odst. 5 zák.
č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/98 vyplývá, že obsahově totožný návrh, na zrušení již dříve označených ustanovení zákona, Ústavní soud (z podnětu obdobné ústavní stížnosti stěžovatelů ve věci jiných nemovitostí a jiného rozhodnutí obecného soudu) v plénu nálezem ze dne 22. září 1999 zamítl, když v podrobně rozvedeném odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč se s námitkami stěžovatelů nelze ztotožnit; na toto odůvodnění i z hlediska posuzované ústavní stížnosti postačí stěžovatele odkázat.
Za vylíčené situace pak nezbývá než uzavřít, že jak obecný soud, tak i předtím správní orgán, oba jako orgány veřejné moci, ve věci stěžovatelů rozhodly způsobem ústavně zcela souladným a v důsledku toho byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána rozhodovacími důvody pléna Ústavního soudu vyloženými v jeho nálezu, jak vpředu byl označen.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. února 2000