ECLI:CZ:US:2000:3.US.399.99
sp. zn. III. ÚS 399/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu navrhovatelky H. H., zastoupené JUDr. L. B., advokátem, na zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 1999, čj. 12 C 133/98-12, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 12. 8. 1999 návrh, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 16. 8. 1999. V předmětném návrhu brojila proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 1999, čj. 12 C 133/98-12, s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 12 C 133/98, spis Obvodního úřadu městské části Praha 1, sp.zn. R 2571/97, a z nich zjistil, že dne 12. 2. 1998 vydal správní odbor Obvodního úřadu městské části Praha 1 rozhodnutí, čj. R 2571/97, kterým bylo rozhodnuto o tom, že navrhovatelka se dopustila přestupků podle §47 odst. 1 písmena b) a g) zákona č. 200/1990 Sb., spočívajících v rušení nočního klidu, neoprávněném zabrání veřejného prostranství a v přestupku proti právu shromažďovacímu podle §14 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb., a byla jí uložena pokuta ve výši 15.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka odvolání, o kterém rozhodl Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy dne 25. 5. 1998, pod čj. R4/6981/98/JK/55 tak, že rozhodnutí částečně zrušil v bodech týkajících se přestupku podle §47 odst. 1 písmeno b) zákona č. 200/1990 Sb. a podle §14 zákona č. 84/1990 Sb. Rozhodnutí, týkající se přestupku podle §47 odst. 1 písmeno g) zákona č. 200/1990 Sb., potvrdil. Současně snížil uloženou pokutu na 7.500 Kč.
Toto rozhodnutí napadla navrhovatelka žalobou, v níž namítala, že se uvedeného přestupku nedopustila a že v jejím případě zneužil obecní úřad pravomoci, aby prosadil soukromé zájmy na oprávněnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 6. 1999, čj. 12 C 133/98-12, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že neshledal, že by napadeným rozhodnutím byl porušen zákon.
Rozhodnutí soudu napadla navrhovatelka ústavní stížností, v níž opakovala argumenty uvedené v žalobě, s tvrzením, že tímto rozhodnutím, jakož i zásahy orgánů veřejné moci, je neustále porušováno její základní právo dané čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud pro Prahu 1, jako účastník řízení, odkázal v přípisu ze dne 1. 10. 1999 na odůvodnění napadeného rozsudku.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy, jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 28. 9. 1999 poukázal na to, že správnost proběhlého přestupkového řízení prokázalo i rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR v řízení mimo odvolání podle §65 správního řádu.
Návrh není důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Čl. 26 odst. 1 Listiny dává každém právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Podle přesvědčení Ústavního soudu v souzeném případě nikdo (tím méně obecný soud) nijak navrhovatelce nebránil v tom, aby podnikala ve vymezených prostorách. Bylo jí vytýkáno, že neoprávněně zabrala po určitou dobu pro podnikání veřejnou komunikaci. Její vztahy s orgány veřejné správy před touto událostí nebyly předmětem řízení, tím bylo pouze napadené rozhodnutí o uložení pokuty, soud se jimi tudíž nemohl zabývat. Postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (v řízení podle části páté hlavy druhé), kdy přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí za podmínek stanovených uvedeným právním předpisem. Ze stanovených podmínek nevybočil, respektoval příslušná zákonná ustanovení. Za dané situace nelze takto napadené rozhodnutí označit za protiústavní i s poukazem na zjišťovaný a zjištěný skutkový děj a z něj vyvozené právní závěry. Neporušil tedy svým postupem právo každého na soudní a jinou právní ochranu, dané čl. 36 Listiny, když navrhovatelce byl umožněn přístup k soudu, který také o věci jednal s rozhodl respektujíc příslušné procesní předpisy.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu