ECLI:CZ:US:2000:3.US.402.99
sp. zn. III. ÚS 402/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti obchodní společnosti Ch., s.r.o., zastoupené JUDr. P. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 126/98-67, ze dne 30. 3. 1999, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, čj. FŘ-9371/3/1997, ze dne 16. 2. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 16. 8. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 17. 8. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 126/98-67, ze dne 30. 3. 1999, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, čj. FŘ-9371/3/1997, ze dne 16. 2. 1998. Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen "Finanční ředitelství") bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 4, pod čj. 185034/97/004915/5831, ze dne 24. 10. 1997 (dále jen "platební výměr"). Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 38 Ca 126/98, vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala správní žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, čj. FŘ-9371/3/1997, ze dne 16. 2. 1998, kterou žádala přezkoumání jeho zákonnosti. Uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru, kterým navrhovatelce nebyla přiznána daň z přidané hodnoty ve výši, kterou uplatňovala. Správce daně (Finanční úřad pro Prahu 4) při předložení přiznání navrhovatelky k dani z přidané hodnoty pojal pochybnost o správnosti, pravdivosti či průkaznosti podaného daňového přiznání a v souladu s §43 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), požádal navrhovatelku o odstranění pochybností. Výzva správce daně čj. 47198/97/004915/5831 byla navrhovatelce řádně doručena. Navrhovatelka předložila požadované doklady, které správce daně ověřil a z hlediska formálního neshledal žádná pochybení. Pro odstranění svých pochybností o správnosti podaného daňového přiznání provedl správce daně další šetření, (místní) a dožádání místně příslušných správců daně, v jejichž působnosti sídlily daňové subjekty, s nimiž navrhovatelka obchodovala a byly dále předvolány i třetí osoby. Na základě zjištěných poznatků a uplatněním ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků s tím, že navrhovatelka podle názoru správce daně neprokázala všechny skutečnosti uvedené v daňovém přiznání, vycházel správce daně ze skutečného obsahu právního úkonu a nejen pouze ze stavu formálně právního. Na tomto základě pak navrhovatelce přiznal odpočet daně z přidané hodnoty v nižší částce než bylo uplatněno. Navrhovatelka v podaném odvolání namítala, že správce daně při posuzování předmětného případu vycházel z nesprávného hodnocení zjištěných skutečností, protože nesouhlasila se závěrem správce daně o tom, že v předmětné věci se jednalo o fiktivní plnění. Finanční ředitelství v odvolacím řízení zamítlo odvolání navrhovatelky a odůvodněním, že se jednalo pouze o fiktivní plnění na místo plnění skutečného, protože obchodní partner navrhovatelky, společnost M. s. r.o. nebyla schopna kontaktovat svého dodavatele a nemohla prokázat existenci zboží, a proto navrhovatelka nemohla uskutečnit zdanitelné plnění na vstupu a návazně i na výstupu. Žalobou proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství navrhovatelka namítala, že v odvolacím řízení nebylo provedeno dokazování v plném rozsahu, nebyl řádně zjištěn skutkový stav, protože tento orgán nevzal v úvahu skutečnost, že navrhovatelka doložila pohyb zboží několika odběratelům.
Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že Městský soud v Praze po provedeném řízení ve věci rozhodl rozsudkem, čj. 38 Ca 126/98-67, ze dne 30. 3. 1999 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že daňové řízení je ovládáno zásadou, že je na daňovém subjektu, aby prokázal všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků). Na základě skutkových zjištění dospěl Městský soud v Praze k závěru, že navrhovatelka v tomto směru neunesla své důkazní břemeno a neprokázala, že ze strany jejího obchodního partnera došlo ke zdanitelnému plnění a tudíž, že by přijatá zdanitelná plnění použila k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění. Tento závěr Městský soud v Praze dovodil z řetězce jednotlivých zjištění, získaných v rámci daňového řízení i v přezkumném řízení před soudem. Městský soud na základě uvedeného rozboru pak uzavřel, že Finanční ředitelství vycházelo z řádně zjištěných skutečností a hodnotilo důkazy způsobem stanoveným v §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, a rozhodlo tak, jak je výše uvedeno.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože jím bylo, podle jejího názoru, porušeno právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva spatřovala navrhovatelka v tom, že soud se při přezkumném řízení nevypořádal s jejími tvrzeními uvedenými v žalobě a ve svém rozhodnutí použil stejnou argumentaci jako Finanční ředitelství. Navrhovatelka tvrdila, že odůvodnění napadeného rozsudku je v naprostém rozporu s daňovými předpisy, zejména se zákonem o dani z přidané hodnoty a se zákonem o správě daní a poplatků. Pokud obecný soud určení, zda má navrhovatelka nárok na odpočet daně, podmiňoval prokázáním přijetí zdanitelného plnění u obchodního partnera, požadoval od navrhovatelky něco, co nemá oporu v zákoně. Dále navrhovatelka namítala rozporné hodnocení některých skutečností správcem daně (neprůkaznost dokladů u obchodního partnera a současně nedostatečné prokázání těchto skutečností ze strany navrhovatelky, kdy správce daně považoval důkazy za nedostačující). Navrhovatelka tvrdila, že v celém daňovém řízení i v řízení před soudem nebylo přihlédnuto ke stávajícím skutečnostem, z nichž je zcela jasně patrné, že navrhovatelka důkazní břemeno unesla. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud zrušil jak rozhodnutí Městského soudu v Praze, tak i rozhodnutí Finančního ředitelství.
Ústavní soud si k posouzení návrhu vyžádal i vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení. S odvoláním na odůvodnění napadeného rozhodnutí Městský soud ve vyjádření znovu zdůraznil, že daňové řízení je ovládáno zásadou, že je na daňovém subjektu, aby prokázal všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. V předmětné věci provedení této zásady znamenalo, že bylo na navrhovatelce, aby prokázala, že její obchodní partner uskutečnil zdanitelná plnění, předal jí je a že přijatá zdanitelná plnění použila k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění. Městský soud v Praze v napadeném rozsudku podrobně rozvedl a odůvodnil, jaké skutečnosti ho vedly k tomu, že rozhodnutí Finančního ředitelství považoval za zákonné. Navrhovatelka tedy nemusela prokazovat "cokoliv", jak je naznačeno v návrhu, ale pouze to, zda její obchodní partner vůči ní uskutečnil zdanitelná plnění, což je jedna ze zákonných podmínek úspěšného uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. S ohledem na uvedené se pak Městský soud vyjádřil tak, že má za to, že jeho postupem a rozsudkem nebylo porušeno ústavní správo na spravedlivý proces, když toto právo nemůže být porušeno pouhým neúspěchem ve sporu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala právě ochrany svého základního práva zakotveného Ústavou ČR a Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem podaného návrhu je polemika navrhovatelky s právními závěry správních orgánů a soudu a s hodnocením důkazů provedených v rámci jak správního, tak i soudního řízení. Ústavní soud v této oblasti vychází z ustálené rozhodovací praxe, která mu neumožňuje zasahovat do procesu dokazování a zejména do procesu hodnocení provedených důkazů, pokud soudy (správní orgány) postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů stanovenou v §132 občanského soudního řádu (obdobná zásada je stanovena i pro proces správní). Ze spisového materiálu, který Ústavní soud přezkoumal, vyplývá, že Městský soud v Praze v přezkumném řízení plně postupoval v intencích uvedené zásady, hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu své závěry. Ústavní soud vzhledem k této situaci neshledal pochybení na straně orgánů veřejné moci a nemohl proto do tohoto procesu zasáhnout. Současně také Ústavní soud konstatoval, že v předmětné věci nelze aplikovat nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 84/94, vzhledem k tomu, jak bylo výše konstatováno, kdy soud i správní orgány postupovaly v hranicích svých oprávnění daných obecně závaznými právními předpisy a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými závěry nelze vidět extrémní nesoulad. To, že soud a dříve správní orgány nepřijaly argumentaci navrhovatelky a zjištěné skutečnosti hodnotily v hranicích zásady volného hodnocení důkazů, nelze považovat za porušení práva navrhovatelky na spravedlivý proces. Vzhledem k těmto zjištěním pak Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě uvedeného nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu