ECLI:CZ:US:2000:3.US.409.99
sp. zn. III. ÚS 409/99
Usnesení
III. ÚS 409/99
Ústavní soud rozhodl dne 4. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. června 1999, sp. zn. 11 Co 685/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. června 1999 (11 Co 685/98), kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. července 1998 (19 C 51/98-38) tak, že byl zamítnut jeho návrh, a tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dle čl. 1, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, aniž by blíže, mimo polemiku s právními závěry obecných soudů, uvedl, v čem porušení označených ústavně zaručených základních práv a svobod spatřuje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a jakých okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, popřípadě jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení provedenému před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995); Ústavní soud proto neshledal z ústavněprávního hlediska důvod ke zrušení stěžovatelem napadeného rozhodnutí, neboť jde o rozhodnutí, které vychází ze zásad daných ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení řady článků Listiny základních práv a svobod, aniž by svá tvrzení blíže zdůvodnil; z takto podané ústavní stížnosti lze jen dovodit, že porušení označených článků Listiny základních práv a svobod spatřuje v tom, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nebylo vyhověno jeho žalobnímu návrhu a naopak, že rozhodnutí Krajského soudu v Plzni mu ztěžuje možnost dosáhnout v dalších řízeních před obecnými soudy úspěchu proti vedlejšímu účastníkovi.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) ani na svém právu dle čl. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí-li totiž stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecný soud jako orgán veřejné moci jej zkrátil na jeho právu tím, že mu neposkytl ochranu spočívající v tom, že nevyhověl jeho žalobnímu návrhu, pak takovéto tvrzení shledává Ústavní soud jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu, a proto nezbývá než stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k pojmu stanoveného postupu (spravedlivého procesu) zakotveného v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Z uvedených důvodů proto posuzovaná ústavní stížnost byla shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na níž bylo příkladmo poukázáno, tak z povahy důvodů, jak shora byly vyloženy; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V Brně dne 4. května 2000