ECLI:CZ:US:2000:3.US.41.2000
sp. zn. III. ÚS 41/2000
Usnesení
III. ÚS 41/2000
Ústavní soud rozhodl dne 11. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. J., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem a prof. JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 1999, sp. zn. 7 To 99/99, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 1999, sp. zn. 4 T 20/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavními stížnostmi ze dne 20. ledna 2000 a 14. února 2000, podanými co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 1999 (7 To 99/99) a tvrdil, že označený obecný soud tímto rozhodnutím jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručená práva plynoucí z Listiny základních práv a svobod (z čl. 8 odst. 2 a čl. 36); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud II. stupně jako soud odvolací, projednávající jeho odvolání do rozhodnutí obecného soudu I. stupně (rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 1999, čj. 4 T 20/98-843), nenapravil procesní pochybení, jichž se dopustily všechny předcházející orgány veřejné moci tím, že nekonaly společné řízení o obou věcech, v nichž je stěžovatel stíhán (§20 odst. 1 tr. ř.). Podle vývodů ústavní stížnosti tak došlo nejen k porušení trestního řádu, ale současně také k zásahu do ústavně zaručených práv, mimo již zmíněných, také k porušení stěžovatelova obdobného práva na obhajobu
(čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Po skutkovém vylíčení věci a výhrad vůči němu, též s odkazem na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod [čl. VI odst. 3 písm. d)], stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.
Totožný návrh vznesl stěžovatel vůči témuž rozhodnutí obecného soudu ústavní stížností ze dne 14. února 2000, to však ve spojitosti s pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (ze dne 16. prosince 1998 - 4 T 269/97-275), jímž byl uznán vinným trestným činem obecného ohrožení (§174 odst. 1 tr. z.) a za ten potrestán trestem odnětí svobody v trvání 3 let s výkonem trestu se zařazením do věznice s ostrahou [§39a odst. 2 písm. c) tr. z.]. I zde stěžovatel na adresu obecných soudů vznáší obdobné výtky jako v ústavní stížnosti předchozí, tvrdí, že byl odsouzen soudem a soudci nikoli nestrannými, popírá skutková zjištění obecného soudu I. stupně a s odkazem na porušení zásady presumpce neviny nadto ovlivněné sdělovacími prostředky (televizí), vznesl návrh, jak vpředu byl již zmíněn, neboť má za to, že zrušením výroku o trestu z rozsudku tohoto soudu Vrchním soudem v Praze při ukládání trestu (§258 odst. 2 tr. ř.) za přípravu trestného činu vraždy (§7 odst. 1, §219 odst. 1 tr. z.) "byla založena možnost, aby ve lhůtě stanovené pro rozsudek vrchního soudu Ústavní soud rozhodl i o této věci (ve věci Obvodního soudu pro Prahu 9, jak vpředu byla již označena).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud se týká, nepřípustná.
Stěžovatel byl pravomocně odsouzen:
1) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. prosince 1998 (ve spojení s usnesením stran zamítnutého odvolání doručeným stěžovateli dne 23. dubna 1999) za trestný čin dle §179 odst. 1 tr. z. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let,
2) rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 1999 za trestnou přípravu trestného činu vraždy (§7 odst. 1, §219 odst. 1 tr. z.) k trestu odnětí svobody v trvání 12 let, když současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku sub. 1).
Mimo to je v současné době stěžovatel stíhán ve věci dosud pravomocně neskončené (věc Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 31/95 - poškozená J. - §10 odst. 1 písm. a), §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. z.), když dříve vynesené zprošťující rozsudky (ze dne 21. ledna 1997 a 7. října 1998) byly Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím opakovaně zrušeny s vrácením věci soudu I. stupně.
Z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) byly z přezkumu Ústavnímu soudem vyloučeny především ty námitky, jimiž v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecného soudu, neboť ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu, s ohledem na jeho postavení jako soudního orgánu, stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, a pro důvody plynoucí z nezávislosti obecných soudů, takovýto přezkum nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a jiné), a když zvláštní podmínky, které by takovouto ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů odůvodňovaly, dány nejsou, a které ostatně stěžovatel ani netvrdil.
Pokud jde o procesní vady stěžovatelem vytýkané a najmě ty, které stěžovatel spojuje se samostatným projednáním dvou jeho trestních věcí (viz vpředu) v samostatných řízeních, sluší stěžovatele odkázat na zřetelně a dostatečně vyložené rozhodovací důvody, vyložené v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud odůvodnil výrok o vině stěžovatele a přes zjištěná procesní pochybení z předchozích stádií řízení dospěl k závěru, že přes tato jím zjištěná pochybení lze takový výrok "opřít
o poněkud odlišný a zejména užší okruh důkazů, než učinil soud prvého stupně"; v tomto postupu odvolacího soudu, dostatečně a způsobem zákonu odpovídajícím odůvodněném
(§125 tr. ř.), Ústavní soud, ani pod aspekty ochrany ústavnosti, nespatřuje taková pochybení, která by bylo možno označit jako ústavně nesouladná.
Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na obhajobu též ve vztahu k důkazním návrhům stěžovatele, jimž obecné soudy s odkazem na rozsah provedeného dokazování nevyhověly; i zde stěžovatel v námitkách pojatých do odůvodnění své ústavní stížnosti přehlíží, že Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích vyložil, že obecné soudy, při úvahách nad rozsahem dokazování při zákonem stanovené povinnosti zjistit skutkový základ posuzované věci co nejpečlivěji a nejúplněji, nejsou nikterak vázány důkazními návrhy účastníků řízení (procesních stran), neboť stanovení rozsahu dokazování se zřetelem k povaze věci a se zřetelem k rozhodným okolnostem, spadá do jejich výlučné pravomoci (k tomu srov. např. nálezy ve věci II. ÚS 122/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 10., č. 39, Praha 1998, a I. ÚS 425/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 13., č. 42, Praha 1999) .
Pro takto rozvedené důvody byla ústavní stížnost stěžovatele ze dne 20. ledna 2000 posouzena jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona], když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou rozhodovací praxí, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
Pokud pak jde o ústavní stížnost stěžovatele ze dne 14. února 2000, sluší stěžovatele odkázat na skutečnost, že jí napadené rozhodnutí odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 1999) výrokem sub. 1 odsuzující části zrušilo toliko výrok o předchozím trestu jako důsledek zásad daných ustanovením §35 odst. 2 tr. ř., zatímco výrok o vině stěžovatele zůstal v intencích zákona nedotčen. S přihlédnutím k tomu a také s přihlédnutím
k datu právní moci tohoto pozměněného rozsudku (23. března 1999) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost podaná dne 17. února 2000 je podána po lhůtě stanovené k podání ústavní stížnosti zákonem (§72 odst. 2 al. 1 zákona); o opožděně podané ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. května 2000