ECLI:CZ:US:2000:3.US.437.99
sp. zn. III. ÚS 437/99
Usnesení
III. ÚS 437/99
Ústavní soud rozhodl dne 1. února 2000, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti T., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. K., CSc, advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 1999, sp. zn. 28 Ca 145/98, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru výstavby, ze dne 9. března 1998, č. j. MHMPP00EFJTU VYS-296/98/Ví, o uložení pokuty za provedení nepovolených stavebních úprav, podané spolu s návrhem na zrušení ustanovení §250i odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřeného slovy "; dokazování se neprovádí", takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu k doručení dne 6. září 1999, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 19998, sp. zn. 28 Ca 145/98, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru výstavby, ze dne 9. března 1998, č. j. MHMPP00EFJTU VYS-296/98/Ví. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 90 Ústavy.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu sp. zn. 28 Ca 145/98, jejž si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze, bylo zjištěno následující:
Rozhodnutím odboru výstavby Obvodního úřadu městské části Praha 8 ze dne 10. prosince 1997, č. j. 14448/97-3051, byla stěžovateli dle §106 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložena pokuta za nepovolené terénní úpravy. Poté, co bylo rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru výstavby, ze dne 9. března 1998, č. j. MHMPP00EFJTU VYS-296/98/Ví, zamítnuto odvolání do uvedeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, stěžovatel podal žalobu dle §247 a násl. o. s. ř., kterou se domáhal soudního přezkumu předmětných správních rozhodnutí. V žalobě vytkl správním orgánům jak nedostatečná skutková zjištění, když tyto měly k tomuto účelu provést důkaz znaleckým posudkem, tak i nesprávné právní posouzení věci.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. května 1999, sp. zn. 28 Ca 145/98, žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud přezkoumal dostatečnost a přesvědčivost skutkových zjištění správních orgánů vzhledem k provedeným skutkovým závěrům, jakož i správnost právního posouzení věci, a dospěl k závěru, dle něhož napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
V ústavní stížnosti je soudu vytýkána zejména ta skutečnost, že, aniž by ve věci provedl dokazování, vyšel z tvrzení správního orgánu, dle něhož mělo docházet k neoprávněnému navážení stavebního materiálu stěžovatelem na dotčený pozemek, k podstatné změně jeho vzhledu a zhoršení průchodu průtokové vlny. Soud, dle názoru stěžovatele, pochybil v nedostatečném uplatnění principu kontradiktornosti v řízení, principu in dubio pro reo. Vzhledem k uvedeným argumentům se cítí být dotčen ve svých základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 90 Ústavy. Jelikož důvod porušení základních práv a svobod má v dané věci, dle přesvědčení stěžovatele, základ již v právní úpravě, obsažené v ustanovení §250i odst. 1 o. s. ř., dle kterého se dokazování v řízení dle části páté hlavy druhé o. s. ř. neprovádí, dle §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal stěžovatel spolu s ústavní stížnosti i návrh na zrušení uvedeného ustanovení pro jeho rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zakotvující princip tzv. plné jurisdikce.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
V posuzované věci Ústavní soud neshledal pochybení ze strany obecného soudu na úrovni jednoduchého práva, když tento předmětnou věc rozhodl plně v souladu s kautelami, obsaženými v části páté hlavě druhé o. s. ř., a své závěry řádně a přesvědčivě odůvodnil. V důsledku uvedeného rovněž neshledal dotčení stěžovatele v jeho základních právech a svobodách.
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh z důvodu neopodstatněnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Dle §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podmínkou podání návrhu na kontrolu norem ústavním stěžovatelem je uplatnění takto napadeného zákona, jiného právního předpisu, resp. jejich jednotlivých ustanovení, v zásahu orgánu veřejné moci, jenž je předmětem ústavní stížnosti. V předmětné věci se soud v souladu s ustanovením §250j odst. 2 o. s. ř. podrobně zabýval otázkou, zda zjištění skutkového stavu ze strany správních orgánů je dostačující, resp. nedostačující k posouzení věci, čili zabýval se i otázkami skutkovými v rozsahu mezí stanovených principem koncentrace řízení. Jak plyne ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 145/98, a to jak ze žaloby proti předmětnému správnímu rozhodnutí (č. l. 1 až 4), tak z protokolu o jednání před soudem dne 7. května 1999 (č. l.23-24), stěžovatel přitom nevznesl návrh na provedení důkazu soudem, a tudíž nevyvolal uplatnění ustanovení §250i odst. 1 o. s. ř., dle něhož se v řízení před soudem dle části páté hlavy druhé dokazování neprovádí.
Z uvedeného důvodu, pro nenaplnění podmínek vyžadovaných ustanovením §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud spolu s ústavní stížností odmítl i návrh stěžovatele na zrušení části ustanovení §250i odst. 1 o. s. ř., a to dle §43 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2000