ECLI:CZ:US:2000:3.US.452.2000
sp. zn. III. ÚS 452/2000
Usnesení
III. ÚS 452/2000
Ústavní soud rozhodl dne 7. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. J. F., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. května 2000, sp. zn. 28 Cdo 464/99, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. července 1998, sp. zn. 24 Co 225/97, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. ledna 1997, sp. zn. 14 C 174/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své restituční věci rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů, totiž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
9. května 2000 (28 Cdo 464/99-172), rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
1. července 1998 (24 Co 225/97-129), jakož i rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. ledna 1997 (14 C 174/95-95) a tvrdila, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a spolu s ním též ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). V odůvodnění ústavní stížnosti obecným soudům vytkla, že jejich právní závěry jsou ve zřejmém nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a pokud jde o Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací, označila jeho právní závěry stran nepřípustnosti dovolání za nesprávné, neboť - stručně řečeno - ve svém dovolání "prokazovala určitý skutkový stav, který souběžně musí být v rozporu s tehdy platnými předpisy" a pro blíže rozvedené vady v právních závěrech obecných soudů "nedošlo k tomu, že by soudy použily na projednávanou právní věc nesprávný předpis, ale naopak odpovídající předpisy nepoužily vůbec"; stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud se týká zjevně neopodstatněná.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jako rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž stěžovatelka brojí, vešel do právní moci dne 12. srpna 1998, ústavní stížnost směřující proti němu byla podána k poštovní přepravě Ústavnímu soudu dne 27. července 2000.
Zákonem předepsaná lhůta k podání ústavní stížnosti je vymezena 60 dny ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona); s ohledem na již dříve uvedená data je zřejmé, že takto určená lhůta splněna není, a proto ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutím obecných soudů I. a II. stupně, jako podání opožděné, nemůže být meritorně projednána [§43 odst. 1 písm. b) zákona].
Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že stěžovatelka, přes odmítavý výrok odvolacího soudu ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř., podala dovolání, které však bylo dovolacím soudem odmítnuto; je tomu tak proto, že jednak dovolací soud shledal dovolání stěžovatelky nepřípustné, a jako takové je odmítl [§239 odst. 2, §243b odst. 4, 5, §218 odst. 1
písm. c) o. s. ř.], jednak proto, že řízení o dovolání za dané procesní situace, jako řízení
o opravném prostředku podaném ve věci, která zásadně přezkumu cestou dovolání nepodléhá (pro shodná rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně) a kdy opak je jen striktně vymezenou výjimkou, netvoří s předcházejícím řízením před obecnými soudy nižších stupňů natolik jednotný a souvislý procesní celek, aby jej - na rozdíl od řízení o odvolání - bylo možno z hlediska běhu zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti pokládat za řízení
o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 al. 2 zákona), zejména jestliže - pro důvody již zmíněné - k meritornímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů dovolacím soudem vůbec nedošlo.
Pokud pak jde o samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, byla ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti němu posouzena jako zjevně neopodstatněná, a to proto, že jí napadené rozhodnutí je zcela ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí jak Nejvyššího soudu ČR, tak i Ústavního soudu, takže - pokud jde o odůvodnění tohoto rozhodnutí - zcela postačí stěžovatelku na tuto konstantní judikaturu obou soudů a také na rozhodovací důvody Nejvyššího soudu ČR vyložené v odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat, aniž by se jevila potřeba, k zásadám již dříve vyloženým, cokoli dodávat.
Z takto rozvedených důvodů, když zjevnost neopodstatněnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je dána již samotnou povahou vyložených důvodů, bylo o ústavní stížnosti rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b), §43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. srpna 2000