ECLI:CZ:US:2000:3.US.457.99
sp. zn. III. ÚS 457/99
Usnesení
III. ÚS 457/99
Ústavní soud rozhodl dne 17. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. I. S., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti opatření vyšetřovatele Policie ČR - Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje, odbor Kladno, ze dne 29. 6. 1999, ČVS: KVV-289/98, spolu s návrhem na vydání předběžného opatření dle §80 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a návrhem na přednostní projednání věci s ohledem na naléhavost dle §39 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci ve stádiu vyšetřování, vedené Okresním státním zastupitelstvím v Mělníku (1 Zt 224/99), opatření vyšetřovatele ze dne 29. června 1999 (KVV-289/99), jímž mu bylo sděleno obvinění pro podezření z trestného činu poškozování věřitele [§256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. z.] a tvrdil, že tímto zásahem vyšetřovatele jako orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2 al. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle obšírně vylíčených důvodů ústavní stížnosti stalo se tak tím, stručně shrnuto, že vznesené obvinění tak, jak bylo formulováno vyšetřovatelem, postrádá v oblasti subjektivní stránky taková vylíčení inkriminovaného skutku, aby bylo dostatečně zřejmé, že vzhledem k dané skutkové podstatě byl vytýkaným jednáním též dán potřebný úmysl. Stěžovatel proto navrhl, též s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci I. ÚS 46/96 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., č. 43, Praha 1997), aby Ústavní soud již dříve zmíněné opatření vyšetřovatele (viz vpředu) svým nálezem zrušil, když současně navrhl postup podle ust. §39 zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a vydání předběžného opatření (§80 odst. 1 zákona), jímž by vyšetřovateli, příp. státnímu zástupci bylo až do projednání ústavní stížnosti zakázáno provádět další úkony.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jakkoli lze z hlediska stylizace skutkové věty ve sděleném obvinění (zápisu o něm) připustit jistou neobratnost, nelze přehlédnout, že přes tuto výhradu je inkriminovaný skutek obsahově popsán natolik dostatečně, že splňuje podmínky vyžadované zákonem (§160
odst. 1 al. 2 tr. ř.), neboť přes učiněnou výhradu jej nelze zaměnit s jiným skutkem, rozhodné části záznamu o sdělení obvinění obsahují zákonné označení trestného činu, který je na stíhaném skutku spatřován, jakož i důvody, pro něž je trestní stíhání stěžovatele zahájeno, stejně jako samotný popis skutku, který je natolik individualizován, že nemůže být zaměněn za skutek jiný. Námitka stěžovatele co do absence jeho subjektivní stránky neobstojí, neboť podle přesvědčení Ústavního soudu je implicite obsažena ve skutkové větě, z níž naplnění subjektivní stránky je dostatečně zřejmé: založení účtu u peněžního ústavu (po "společném rozhodnutí s jinými") a "směřování" plateb na něj ve prospěch jiného subjektu, který byl zatížen nemalými pohledávkami, lze totiž jen stěží pokládat za jednání jiné než úmyslné, ať již v úmyslu přímém [§4 písm. a) tr. z.] nebo nepřímém [§4 písm. b) tr. z.)], stejně jako důsledky inkriminovaného jednání popsané v další části napadeného záznamu o sdělení obvinění nevyvolávají pochybnosti o záměru, který byl inkriminovaným jednáním sledován (§256 odst. 1 al. 1 tr. z.). Skutkové okolnosti, které ostatně stěžovatel, byť jim přikládá jiný význam, v odůvodnění ústavní stížnosti ostatně ani nepopírá (č. l. 6 spisu Ústavního soudu), splňují proto v dostatečné míře zákonem předpokládaný stupeň důvodnosti trestního stíhání
(§160 odst. 1 tr. ř.), když objasnění všech dalších skutečností, z nichž stěžovatel vyvozuje svou nevinu [§226 písm. b) tr. ř.], není již věcí ranné fáze trestního stíhání, ale pod aspektem presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) spadá do fází následných, ať by k nim došlo v rámci pravomoci příslušného státního zastupitelství [§174 odst. 2 písm.a, b), §176 odst. 1 tr. ř.] nebo až v řízení před soudem (§181 odst. 1 tr. ř.).
Závěr vyšetřovatele, že jím zjištěné skutečnosti nasvědčují spáchání trestného činu
(§160 odst. 1 tr. ř.) a že tento trestný čin spáchal stěžovatel, je tak za daných okolností důvodný a jako takový je ve shodě se zákonem a není v extrémním rozporu se skutkovou stránkou věci tak, jak je lze co do existence objektivních znaků v ranné fázi řízení požadovat, a proto ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze posuzovanému závěru nic podstatného vytknout.
Pokud pak jde o další námitky stěžovatele vyvozující nezákonnost (oddíl V. bod 2 až 5 ústavní stížnosti) aplikace ust. §250 tr. z., resp. absenci objektivní stránky inkriminovaného trestného činu včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu, sluší stěžovatele odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, příp. jiných orgánů veřejné moci spadá do pravomoci Ústavního soudu jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však ve věci posuzované ústavní stížnosti zjištěny nebyly a které stěžovatel ostatně ani sám netvrdil.
Pro takto vyložené důvody, když odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ve věci I. ÚS 46/96 byl pro zcela odlišné skutkové okolnosti shledán jako nepřípadný, byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale také konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevila - právě pro povahu rozhodovacích důvodů - nutnost zvlášť rozhodnout
o stěžovatelových návrzích ve smyslu §39, příp. §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které pod aspekty tohoto rozhodnutí ztrácí svůj význam.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. února 2000