Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.03.2000, sp. zn. III. ÚS 471/99 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 36/17 SbNU 251 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.471.99

sp. zn. III. ÚS 471/99 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti navrhovatele R. P., zastoupeného Mgr. V. M., advokátem, podané proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 257/99, ze dne 23. 6. 1999, za vedlejší účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, takto: Usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 257/99, ze dne 23. 6. 1999 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 81/98, ze dne 18. 3. 1999, se zrušují. Odůvodnění: Navrhovatel podal dne 2. 9. 1999 ústavní stížnost, kterou směřoval proti usnesení (nesprávně ho označil jako rozsudek) Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 257/99, ze dne 23. 6. 1999 s tím, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní a jinou právní ochranu obsažená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), jakož i jeho právo zaručené mu i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 81/98 a sp. zn. 24 T 47/96, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl trestně stíhán spolu s dalšími dvěma osobami pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 trestního zákona (dále tr. zák.). Trestní stíhání zahájil vyšetřovatel Policie ČR, obvodního úřadu vyšetřování Praha 7 usnesením ze dne 1. 12. 1993, sp. zn. OVV-1992/93-46, podle §160 odst. 1 trestního řádu (tedy před jeho novelou provedenou zák. č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 - tzv. zahájení tr. stíhání ve věci) a dne 23. 3. 1994 podle §159 odst. 1 trestního řádu (dále tr.ř.) věc odložil. K žádosti o přezkoumání postupu vyšetřovatele podané poškozeným státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 usnesením, sp. zn. 1 Pv 2041/93, ze dne 20. 4. 1994, uvedené usnesení vyšetřovatele zrušila a vyšetřovatel Policie ČR, obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 7 teprve dne 5. 8. 1994, pod sp. zn. OVV-1992/93-53, sdělil navrhovateli skutečné a reálné obvinění pro trestný čin vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. Po obžalobě podané Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 7 dne 31. 10. 1996 ve věci jednal Obvodní soud pro Prahu 7, který provedl několik hlavních líčení (také proto, že se mu nedařilo zajistit vždy účast všech obžalovaných) a nakonec trestní věc navrhovatele usnesením (v rámci hlavního líčení konaného dne 5. 2. 1998) podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí a o zbývajících tehdy obžalovaných ještě téhož dne rozsudkem rozhodl a uznal je vinnými pro uvedenou trestnou činnost a uložil jim trest. Ze spisového materiálu také jednoznačně plyne, že v průběhu hlavních líčení, konaných ještě před vyhlášením usnesení o vyloučení tehdy obž. P. ze společného řízení, bylo provedeno důkazní řízení, a to výslechem všech tří obžalovaných, poškozeného (k výši způsobené škody se v rámci své výpovědi před soudem vyjadřoval pouze okrajově a nebyl k tomu ani zásadně tázán) a také výslechem svědků, z nichž k výši způsobené škody případně k majetkovým poměrům poškozeného se vyjadřovali přímo ve výslechu prováděném u hl. líčení svědci JUDr. T. S. a ing. I. P. Ve vyloučené věci navrhovatele pak bylo konáno jedno hlavní líčení, a to dne 18. 3. 1999 (na žádost navrhovatele v jeho nepřítomnosti) a v jeho rámci byl vyslechnut soudní znalec k posudku, který ve věci podal jako znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady movitých věcí. Kromě listinných důkazů pak byly v tomto hlavním líčení přečteny (dle §211 odst. 1 tr.ř.) svědecké výpovědi P. K. (ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 47/96-čl. 193), O. H. (týž spis čl. 190, když tyto výpovědi nesou prokazatelně datum 17. 2. 1994 (sv. H.) a 2. 3. 1994 (sv. K.). Slyšený soudní znalec JUDr. J. V. se vyjadřoval k výši způsobené škody a uvedl také to, že u fotoaparátu Nikon lze jeho hodnotu snížit o 2.000,- Kč. Ve své výpovědi čtené u hlavního líčení svědci K. a H. jako přátelé poškozeného uvedli, že jej několikrát navštívili v bytě a měli vědomost o věcech (předmětech), které poškozený v bytě měl, včetně technického vybavení profesionálního fotografa, které označili za špičkové. Po provedeném hlavním líčení dne 18. 3. 1999 soud I. stupně uznal navrhovatele vinným tr. činem vydírání dle §235 odst. 1, 2 b), d) tr. zák. (který spáchal společně s již odsouzenými spolupachateli) a uložil mu souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody. V odůvodnění svého rozhodnutí potom uvedl, že skutkový děj v tomto rozhodnutí obsažený, vzal za prokázaný i z výpovědi svědků ing. P., H. a K., kteří se vyjadřovali k výši způsobené škody a potvrdili, že vybavení poškozeného jako profesionálního fotografa bylo na vysoké úrovni a v bytě měl (vlastnil) i kvalitní elektroniku. Odkázal i na podaný znalecký posudek JUDr. V. i na jeho výpověď, a to i s poukazem na snížení ceny fotoaparátu ve stáří 4 let o 2.000,- Kč. Uvedené skutečnosti potom soud opakovaně v odůvodnění svého rozhodnutí má za prokázané právě také i z výpovědí uvedených svědků a ("ve své podstatě i z výpovědi znalce"). Zde snad je na místě poukázat na to, že uvedený soudní znalec z bytu odvezené věci hodnotil podle popisu poškozeného, aniž by tyto věci viděl, když popsané věci nalezeny nebyly. Proti rozsudku soudu I. stupně podal navrhovatel odvolání, ve kterém vytýkal neúplně zjištěný skutkový děj, zejména stran výše způsobené škody, kdy poukazuje na nepřesvědčivost výpovědi poškozeného, (který uváděl postupně rozdílné výše způsobené škody) a nesouhlasil ani se závěrem soudu I. stupně, který uvedl, že případné snížení výše škody o 2.000,- Kč nehraje z hlediska její celkové výše podstatnou roli. To s tím, že takto upravená hodnota jedné věci znalcem u hl. líčení zakládá pochybnost o celkové věrohodnosti znaleckého posudku. Za podstatné ovšem považuje to, že svědci (vypovídající k existenci věcí v bytě poškozeného) byli vyslechnuti ve dnech 17. 2. a 2. 3. 1994, tedy ještě před tím, než bylo navrhovateli sděleno obvinění, přičemž nešlo o úkony neopakovatelné či neodkladné a soud tedy k takto provedeným důkazům neměl přihlížet. O podaném odvolání jednal ve veřejném zasedání Městský soud v Praze jako soud odvolací, a to dne 23. 6. 1999 a usnesením, č.j. 6 To 257/99-110, odvolání dle §256 tr. ř. zamítl. V jeho odůvodnění stručně poukázal na závěry učiněné soudem I. stupně včetně rozsahu a způsobu provedeného dokazování s tím, že skutková zjištění Obvodního soudu jsou správná a úplná. Ohledně zjištění viny navrhovatele odkázal na výpověď poškozeného i výpovědi svědků, aniž by se jakkoli zabýval námitkami navrhovatele, které uplatnil v rámci svého odvolání. Ohledně výše způsobené škody uvedl, že nepatrná odchylka hodnoty jedné z věcí nemůže ovlivnit celkový rozsah způsobené škody a tak k ní nepřihlédl. Proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal navrhovatel ústavní stížnost. Především poukázal na to, že svědci se měli v rámci svých svědeckých výpovědí vyjadřovat k rozsahu a kvalitě věcí, které byly (i navrhovatelem) odňaty poškozenému. Zdůraznil, že výpovědi uvedených svědků (o které se oba soudy opřely) byly učiněny ve dnech 17. 2. 1994 a 2. 3. 1994, tedy prokazatelně ještě předtím, než bylo navrhovateli sděleno obvinění, přičemž v případě těchto výpovědí nešlo o úkony neopakovatelné ani neodkladné. Takto provedené důkazy považuje za nezákonné a poukázal na to, že přes tuto skutečnost soudy o ně (mimo jiné) svá rozhodnutí opřely. Přitom zmíněné svědecké výpovědi měly svůj význam, když bez jejich hodnocení by proti sobě v podstatě stála výpověď navrhovatele a poškozeného, která podle jeho mínění nebyla přesvědčivá. Pokud by dle názoru stěžovatele bylo postupováno soudy v souladu se zákonem, o takto vzniklé situaci by potom soud musel rozhodnout dle zásady presumpce neviny a zásady, která říká, že v pochybnostech se soud přikloní na stranu obviněného. Poukázal i na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 398/97, ve kterém je vyjádřena myšlenka, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu. Své výhrady uplatnil i vůči způsobené škodě (její výši), kdy poukázal na změny ve výpovědích poškozeného i znalce, které nebyly důsledně prozkoumány a zhodnoceny. V postupu zejména soudu odvolacího tak spatřuje porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kdy toto porušení dosáhlo takové intenzity, která již znamená porušení základních práv navrhovatele v naznačeném směru. Proto také navrhl napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušit a svůj návrh doplnil v ústním jednání konaném před Ústavním soudem tak, že navrhl i zrušení souvisejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7. Na vyžádání Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze tak, že k ní nezaujal žádné stanovisko a pouze odkázal na rozhodnutí jak své, tak i soudu prvního stupně. Státní zástupkyně Obvodní státního zastupitelství pro Prahu 7 ve svém vyjádření uvedla, že se závěry napadeného usnesení souhlasí, odkázala na jeho obsah a navrhla ústavní stížnost zamítnout. K podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rozhodný spisový materiál a ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 81/98 a sp. zn. 24 T 47/96 zjistil, že v podstatné části tvrzení navrhovatele odpovídají realitě, a proto také dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. Především je nepochybné (a z uvedených spisů jednoznačně plyne), že obvinění bylo navrhovateli pro trestnou činnost (pro kterou byl nakonec pravomocně uznán vinným) sděleno dne 5. 8. 1994 a stejně tak je zřejmé, že všichni tři uvedení svědci byli slyšeni (v rámci svědecké výpovědi) již dne 17. 2. 1994 (ing. P., H.) a 2. 3. 1994 (K.), přičemž v dalším průběhu trestního řízení (v rámci hlavního líčení) byl slyšen pouze svědek ing. P. Ten ve své první výpovědi ze dne 17. 2. 1994 do protokolu o výslechu svědka uvedl, že se znal s poškozeným, věděl, že je profesionální fotograf, který měl bohaté fotografické vybavení, s největší pravděpodobností takové, jaké uvedl ve své výpovědi a které byly označeny na seznamu svědkovi předloženém. Dodal, že poškozený žil pro své přístroje a byl špičkovým pracovníkem v oboru. Ve své svědecké výpovědi v rámci hlavního líčení uvedl, že se s poškozeným znal delší dobu, věděl, že je profesionálním fotografem, věděl také, že měl fotografické vybavení, o jeho kvalitě a hodnotě se blíže nevyjádřil. Z výpovědi všech tří svědků ovšem soudy vycházely v rámci provedeného dokazování a jejich výpovědi užily (i v odůvodnění svých rozhodnutí) k usvědčení navrhovatele. Takový postup je ovšem v příkrém rozporu s procesním předpisem, který zásadně upravuje vedení trestního řízení, když tímto předpisem je zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, trestní řád a jeho ustanovení obsažené v §160, který hovoří o zahájení trestního stíhání. Teprve od této chvíle je možné provádět důkazy, které se ke skutku, pro který bylo sděleno obvinění, vztahují. Jinými slovy řečeno, potud by se soud ve svém rozhodnutí (které již určuje vinu a je tedy meritorní), opíral o některý důkaz, který předepsaným způsobem a příslušnou procesní formou neprovedl, nebo by určitá skutková okolnost pro rozhodnutí významná neměla potřebný podklad v provedených důkazech, jde o podstatnou vadu řízení a tedy akceptování nejen postupu, který je protizákonný, ale nepochybně i protiústavní. Konečně k této problematice existuje i četná a ustálená judikatura (např. 31 To 564/97-SoRo roč. 98 č. 3, Rt 29/99, 1 To 159/97 SoRo roč. 97 č. 6). Sdělením obvinění je totiž realizována zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod spočívající v tom, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon stanoví. Procesní podmínky řízení vyjádřené příslušnou právní úpravou (respektující ústavní úroveň) jsou nepřekročitelnou hranicí, ve které se musí odehrávat i trestní proces, když tyto hranice vyjadřují snahu demokratické společnosti vykonávat trestní řízení objektivně, spravedlivě a za stejných podmínek. Konečně lze tedy uzavřít, že prokázání viny obviněného je možné pouze na základě nepochybně zjištěných skutečností a za použití procesních prostředků, které trestní řád stanoveným způsobem umožňuje použít. V naznačených souvislostech se jako nepochybné jeví, že výslech uváděných svědků (z hlediska ust. §160 odst. 2 tr.ř.), nebylo v dané chvíli možné podřadit pod úkon neodkladný či neopakovatelný (ostatně ani soudy ve svých rozhodnutích se k této otázce nevyjádřily). Stran výše způsobené škody Ústavní soud si je vědom toho, že v příslušných skutkových podstatách je rozsah škody vyjádřen obecným hodnotícím pojmem (konkrétní rozsah tohoto pojmu uvádí definice obsažená v ust. §89 odst. 14 tr. zák.). Bez ohledu na řečené a tedy vymezení hranic způsobené škody je na místě připomenout, že tyto hranice jsou začasté zákonným znakem příslušné skutkové podstaty toho kterého tr. činu a stanovením jejich rozsahu společnost také zároveň určuje závažnost takto: spáchané trestné činnosti. Výše způsobené škody je také jedním z kriterií, které mají vliv na rozhodování soudu o způsobu, ale i o výši ukládaného trestu. Je tedy zcela na místě, aby zejména soudy v rámci trestního řízení věnovaly otázkám spojeným s rozsahem (výší) způsobené škody a její verifikaci odpovídající pozornost. Jestliže v řízení před soudem vzniknou pochybnosti o výši způsobené škody, a to pochybnosti reálné, musí je soud vzít na zřetel se snahou tyto pochybnosti odstranit. Zejména v případech kdy v řízení před soudem je jednoznačně patrné (např. výpovědí znalce), že škoda uvedená v obžalobě není zjištěna přesně. Pokud soud vědomě k této skutečnosti nepřihlédne, rovněž porušuje ust. čl. 8 odst. 2 Listiny, a to i tehdy, kdy výše škody takto: nesprávně (neúplně) zjištěné představuje relativně malou hodnotu. Další porušení základního práva Ústavní soud ČR také nad rámec výhrad uplatněných stěžovatelem zjistil z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 81/98, že Městský soud v Praze jako soud odvolací jednal ve veřejném zasedání dne 23. 6. 1999 bez přítomnosti navrhovatele. Tuto skutečnost vyjádřil prohlášením usnesení dle §202 odst. 2 tr.ř. s tím, že bude konáno v nepřítomnosti obžalovaného (navrhovatele). Obhájce navrhovatelovu nepřítomnost sice omluvil a požádal, aby veřejné zasedání bylo konáno v jeho nepřítomnosti, nelze však přehlédnout, že obžaloba byla podána pro skutek, ve kterém byl spatřován trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. a na této právní kvalifikaci se do doby rozhodování odvolacího soudu nic nezměnilo. Protože uvedený trestný čin vydírání dle §235 je ve svém druhém odstavci ohrožen trestní sazbou až do osmi let bylo povinností soudu svůj další postup (stran konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obžalovaného) zvažovat také z hledisek stanovených §202 odst. 3 a odst. 4 tr.ř. Uvedená hlediska však do označeného usnesení nepromítl, když pouhý odkaz na ust. §202 odst. 2 tr.ř. neodpovídá zjevně procesní situaci, která v rozhodné době skutečně existovala. Ze všech uvedených skutečností tak vyplývá (jak už ostatně řečeno) porušení základního práva navrhovatele vymezeného v čl. 8 odst. 2 Listiny, když zasažení jeho dalších základních práv (čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy), Ústavní soud neshledal, ale naopak zjistil, že navrhovatel měl možnost tato práva (především na svou obhajobu) efektivně vykonávat a také tak činil. S poukazem na uvedené proto Ústavní soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 257/99, ze dne 23. 6. 1999 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 81/98, ze dne 18. 3. 1999, protože již v rámci tohoto rozhodnutí bylo zasaženo navrhovatelovo základní právo vpředu označené, když tento zásah nebyl napraven soudem odvolacím. Při těchto úvahách měl na mysli Ústavní soud i hledisko procesní ekonomie. Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se s ohledem na daný stav věci potom jeví nadbytečným. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 9. března 2000