ECLI:CZ:US:2000:3.US.493.99
sp. zn. III. ÚS 493/99
Usnesení
III. ÚS 493/99
Ústavní soud rozhodl dne 17. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. H., zastoupeného JUDr. Š. R., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 A 405/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po odstranění vad k výzvě Ústavního soudu ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. července 1999
(2 A 405/99-33), a aniž by tvrdil, že tímto rozhodnutím označeného obecného soudu bylo porušeno některé z jeho ústavně zaručených práv, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudů je zřejmé, že opakovanou polemikou s rozhodnutími předchozích orgánů veřejné moci stěžovatel brojí proti tomu, že mu - dříve jako vojáku z povolání (soudci vojenského soudu) -byla správním orgánem (Vojenským úřadem sociálního zabezpečení) zastavena výplata výsluhového příspěvku (§33c odst. 1, §33d odst. 2 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů); v obšírně zdůvodněných námitkách stěžovatel dovozuje, že rozhodnutí zejména obecného soudu je věcně nesprávné, porušuje zásady právní jistoty a nepřípustnosti retroaktivity, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu trpí citovanými vadami zejména v oblasti zákonem stanovených lhůt apod.
Již ze samotného výčtu stěžovatelových námitek je zřejmé, že stěžovatel jimi v řízení před Ústavním soudem usiluje o přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecného soudu a tak zcela přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu takovýto přezkum Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícímu mimo organizaci soudů obecných, nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), leč by pro takový přezkum byly dány zvláštní podmínky, jejiž povahu Ústavní soud rovněž již dříve vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Takovéto zvláštní podmínky, které by odůvodňovaly ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecného soudu ve věci posuzované ústavní stížnosti však zjištěny nebyly a stěžovatel jejich existenci ostatně ani netvrdil.
Ústavní stížnost, která za naznačených okolností má charakter opravného prostředku v rámci obecné justice, byla z důvodů dříve rozvedených posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak, a to především, konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. února 2000