ECLI:CZ:US:2000:3.US.535.99
sp. zn. III. ÚS 535/99
Usnesení
III. ÚS 535/99
Ústavní soud rozhodl dne 15. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného JUDr. M. Č., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 1999, sp. zn. 3 To 499/99, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. dubna 1999 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. července 1999, sp. zn. 1 T 180/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocný a doručený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
6. září 1999 (3 To 499/99-207) a spolu s ním též rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. dubna 1999 (ve znění opravného usnesení ze dne 21. července 1999 -
1 T 180/98-191) a tvrdil, že označenými rozhodnutími oba obecné soudy a především obecný soud II. stupně jako soud odvolací porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti, zaměřené především na polemiku s rozhodovacími důvody obecných soudů, k porušení ústavně zaručeného práva došlo tím, že - stručně shrnuto - obecné soudy přehlédly procesní i jiné vady v přípravném řízení, jakož i ve stádiu před ním (způsob předvedení stěžovatele, nepřiměřeně tvrdé použití pout, neposkytnutí řádného poučení o jeho procesním postavení a právech apod.) a vybudovaly tak své závěry o stěžovatelově vině trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci (§197a tr. z.) pouze na jedné z možných variant a nikoli na jednoznačně zjištěném skutkovém základě. S dalším tvrzením, že v naznačeném postupu policejních orgánů byla porušena ústavní práva plynoucí z čl. 10 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 12 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle skutkových zjištění obecných soudů dopustil se stěžovatel inkriminovaného trestního činu tím, že "dne 21. 2. 1998 kolem 8.00 hod. na silnici v prostoru křižovatky v blízkosti kiosku ve směru na Český Krumlov v Kaplici-nádraží, okr. Český Krumlov, přistoupil k J. K., nar. 25. 5. 1952, který zde jako řidič opravoval nákladní automobil, tov. zn. Tatra 815, poté, co mu slovně vyčetl jeho nevhodné chování spočívající v ohrožování čistoty ovzduší jeho nastartovaným vozidlem a chování vůči jeho manželce, vytáhl z pravé kapsy montérkové blůzy samonabíjecí pistoli vzor 50, ráže 7,65 mm a touto namířil hlavní k zemi, nato vystřelil k zemi vedle levé nohy J. K.".
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí se podává, že trestní věc stěžovatele byla projednána (po opakovaných kasačních rozhodnutích odvolacího soudu) třikrát a že v posledním řízení a rozhodnutí obecný soud I. stupně dodržel všechny závazné pokyny odvolacího soudu a podle závěrů odvolacího soudu dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž jako rozhodující se podle přesvědčení Ústavního soudu jeví závěr podložený odborným posudkem odboru kriminalistické techniky Policie České republiky, totiž že posuzovaný výstřel vyšel nikoli z "jateční pistole", jak později tvrdil stěžovatel, ale z jeho pistole zn. ČZ model 50 ráže 7,65 mm výr. č. 690990; použití střelné zbraně tak bylo postaveno najisto (nehledě již ani k tomu, že i jateční pistoli bylo by třeba pokládat za zbraň - §89 odst. 5 al. 2 tr. z.) a jako takové již samo o sobě vylučuje stěžovatelem předkládané další skutkové verze, jak ostatně způsobem zcela dostatečným v souladu se zákonem (§125 tr. ř.) dovodily v odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy.
Nesdílí proto Ústavní soud výtky stěžovatele, že skutkový stav a právní závěry, z něj plynoucí, byly získány obecnými soudy protiústavním způsobem, resp. že by v průběhu řízení proti stěžovateli byly porušeny ústavně chráněné principy stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Nejinak je tomu stran tvrzení stěžovatele co do porušení dalších ústavně zaručených základních práv (viz vpředu) v přípravném řízení, případně ve stádiu jemu předcházejícího; Ústavní soud neshledal totiž důvodu, pro který by bylo lze odmítnout závěry Policie ČR, oddělení stížností a kontroly, vyjádřené v odůvodnění jejího usnesení ze dne 28. června 1999 (PJC-17/SK-TČ-99), zejména jestliže stěžovatel sám podle zjištění obecných soudů do nemalé míry vystupoval předkládáním různých verzí své obhajoby nevěrohodně.
Z takto rozvedených důvodů vyplývá, že v řízení před obecnými soudy nebyly shledány ony zvláštní podmínky, které - jak Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil - by Ústavnímu soudu umožňovaly ingerenci do jurisdikce obecného soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), když jinak do jeho pravomoci přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů nespadá (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Posuzovaná ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. února 2000