ECLI:CZ:US:2000:3.US.546.99
sp. zn. III. ÚS 546/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu navrhovatele ing. M. K., zastoupeného JUDr. M. P., advokátem, na zrušení rozhodnutí Místního úřadu Praha 15 ze dne 12. 10. 1999, čj. 30/10/99/KMÚT, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 4. 11. 1999 návrh, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. V předmětném návrhu brojil proti rozhodnutí Místního úřadu Praha 15 ze dne 12. 10. 1999, čj. 30/10/99KMÚT s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal správní spis Místního úřadu Praha 15, čj. 30/10/99KMÚT a z něj zjistil, že navrhovatel byl účastníkem řízení o odstranění nepovolené stavby, vedeného před Místním úřadem Praha 15. Dne 6. 10. 1999 podal navrhovatel námitku podjatosti pracovnice správního orgánu - vedoucí odboru H. J. O námitce rozhodl tajemník Místního úřadu Praha 15 dne 12. 10. 1999 tak, že ji zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že důvody pro vyloučení této pracovnice nejsou dostatečné, nijak věcné a jeví se účelové v poměru k účastníkům řízení.
Toto rozhodnutí napadl navrhovatel včas ústavní stížností v níž uvedl, že postupem správního orgánu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnických práv podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení uvedeného práva mělo dojít tím, že v důsledku nečinnosti správního orgánu v řízení o odstranění nepovolené stavby došlo k dokončení nepovolené stavby a navrhovatel, jako vlastník sousedících nemovitostí, tím byl zasažen ve svých vlastnických právech. Dále namítal porušení základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1. Listiny, neboť správní orgán ve výroku o zamítnutí námitky podjatosti uvedl, že zamítá návrh JUDr. M. P., právního zástupce navrhovatele, když měl uvést, že zamítá návrh navrhovatele.
Místní úřad Praha 15, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 22. 12. 1999, vyžádaném podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že citovaný výrok nezakládá pochybnosti o podjatosti příslušné pracovnice stavebního úřadu. Dále pak uvedl, že v celém textu napadeného rozhodnutí je JUDr. M. P. označován jako právní zástupce navrhovatele, je tedy zřejmé, že nevystupoval vlastním jménem, ale jako právní zástupce navrhovatele. Jiné označení účastníka řízení by bylo z formálního hlediska vhodnější, označení uvedené v textu napadeného rozhodnutí však lépe vystihuje vlastní skutkový děj a není na úkor srozumitelnosti rozhodnutí.
Návrh není důvodný. Směřuje svou podstatou k tomu, aby Ústavní soud meritorně přezkoumával napadené rozhodnutí, jako by byl dalším stupněm v hierarchii správních orgánů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval správní orgán a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Ústavní soud se zabýval ústavními aspekty napadeného rozhodnutí a tak především zkoumal, zda jsou naplněny formální předpoklady ústavní stížnosti, stanovené příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je třeba ovšem vzít v úvahu ust. §75 odst. 1 citovaného zákona, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek - §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci.
Řízení před orgánem veřejné moci, jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotně právní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelových práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i případné protiústavní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti správních orgánů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.) činností a v rozhodovací pravomoci nadřízeného správního orgánu.
Uvedenému názoru svědčí ostatně i dikce §12 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, podle kterého proti rozhodnutí o vyloučení pracovníka správního orgánu z řízení nelze podat samostatné odvolání. Toto rozhodnutí lze napadat nepochybně v odvolání (rozkladu) proti rozhodnutí ve věci, popř. při podání těchto prostředků vůči jiným procesním rozhodnutím, jestliže nejsou zákonem vyloučeny (tak i Vopálka, Šimůnková, Šolín: Správní řád - komentář, I. vydání, C.H.Beck 1999, str. 37).
V daném případě lze namítané porušení navrhovatelových základních práv napravit v rámci případného odvolacího řízení, které bude směřovat proti meritornímu rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Napadené rozhodnutí se týká okolnosti, kterou lze přezkoumat v rámci přezkoumávání celého konečného rozhodnutí o právech a povinnostech navrhovatele. Jestliže tedy navrhovatel napadá takovéto rozhodnutí, je zřejmé, že ve smyslu citovaného §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dosud nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2000