ECLI:CZ:US:2000:3.US.558.99
sp. zn. III. ÚS 558/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem navrhovatele M. V., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 11. 11. 1999 Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doplněný dne 6. 1. 2000. V předmětném návrhu se domáhal toho, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Plzni pokračovat v porušování navrhovatelových ústavně zaručených práv a aby tomuto soudu přikázal strpět navrhovatelovo bydlení v nezkolaudované stavbě rodinného domku na P. ulici 29 v Aši. V návrhu tvrdil, že Krajský soud v Plzni ve věci konkurzu prohlášeného na jeho majetek usnesením téhož soudu dne 18. 8. 1994, čj. 20 K 13/94 - 26, porušuje jeho základní práva.
Ústavní soud především zkoumal, zda jsou naplněny formální předpoklady návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, stanovené příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Vyžádal si spis Krajského soudu v Plzni, sp.zn. 20 K 13/94 a z něj zjistil, že dne 28. 3. 1994 podala Investiční a Poštovní banka, a.s. Krajskému soudu v Plzni návrh na prohlášení konkurzu na majetek navrhovatele, tehdy soukromého podnikatele. Krajský soud návrhu vyhověl a dne 18. 8. 1994 usnesením, čj. 20 K 13/94-26, na majetek navrhovatele vyhlásil konkurz a jmenoval správkyni konkurzní podstaty. Ta po prohlášení konkurzu podala návrh na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví úpadce a jeho manželky. Rozhodnutí o tomto vypořádání nabylo právní moci dne 12. 10. 1998. Po tomto datu započalo zpeněžování úpadcova nemovitého majetku, které pokračuje dosud. Do nemovitého majetku náleží mimo jiné i nezkolaudovaný rodinný dům na ulici P. č. 29 v Aši, ve kterém navrhovatel bydlí a který je uváděn v ústavní stížnosti. Řízení dosud nebylo skončeno.
Postup soudu v uvedeném řízení napadl navrhovatel dne 11. 11. 1999 ústavní stížností, doplněnou dne 6. 1. 2000. V návrhu uvedl, že Krajský soud v Plzni svým postupem porušil jeho právo na zachování lidské důstojnosti, dané čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na bydlení, když je navrhovatel vypuzován z jediného pro něho dosažitelného bydliště (domu na P. ulici č. 29 v Aši), právo vlastnit majetek dané čl. 11 Listiny, když pro průtahy v konkurzním řízení je jeho majetek podstatně znehodnocován a právo na soudní ochranu, dané čl. 36 odst. 1 Listiny, když podle navrhovatele krajský soud ochraňuje toliko zájmy správkyně konkurzní podstaty a nikoliv také zájmy navrhovatele. Požadoval, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu pokračovat v porušování navrhovatelových ústavně zaručených práv a strpěl jeho bydlení v nezkolaudované stavbě rodinného domu v P. ulici č. 29 v Aši.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. Toto ustanovení je však nutno vykládat ve vztahu k ustanovení §75 odst. 1 téhož zákona, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
V souzeném případě navrhovatel ústavní stížností nenapadl žádné konkrétní rozhodnutí krajského soudu (rozhodnutí o prohlášení konkurzu, rozhodnutí týkající se odvolání správkyně konkurzní podstaty apod.), které soud v rámci konkurzního řízení vydal, ale napadal globálně procesní postup soudu v rámci konkurzního řízení. Z hlediska §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., by se tedy v souzeném případě mohlo jednat pouze o tzv. "jiný zásah orgánu veřejné moci".
Zde je však třeba mít na zřeteli, že řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotně právní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto "jiný zásah orgánu veřejné moci" spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) činností a v rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2000