ECLI:CZ:US:2000:3.US.564.99
sp. zn. III. ÚS 564/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele H. S., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 13 Co 152/99-62, ze dne 2. 9. 1999 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Sokolově, čj. 12 C 407/97-35, ze dne 25. 11. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 15. 11. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 16. 11. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 13 Co 152/99-62, ze dne 2. 9. 1999, jímž byla připuštěna změna návrhu na zahájení řízení a změněn rozsudek Okresního soudu v Sokolově, čj. 12 C 407/97-35, ze dne 25. 11. 1998 tak, že změněný návrh na zahájení řízení byl zamítnut. Návrh současně směřoval i proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově, čj. 12 C 407/97-35, ze dne 25. 11. 1998, kterým byl zamítnut původní návrh na zahájení řízení. Podle názoru navrhovatele bylo napadenými rozsudky porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále bylo porušeno ust. čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 12 C 407/97, vedený u Okresního soudu v Sokolově. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou u uvedeného soudu domáhal určení neplatnosti výpovědi z nájmu pozemku par. č. 3843/1 v k.ú. K., kterou obdržel od pronajimatele města K.. Na základě nájemní smlouvy ze dne 12. 3. 1997 mohl pronajimatel skončit nájemní vztah před uplynutím sjednané doby písemně ze dvou důvodů, a to z důvodu veřejného zájmu vždy k 31. 10. s roční výpovědní lhůtou, a nebo z důvodu neplnění smluvních podmínek s okamžitou platností ke dni doručení výpovědi nájemci. Výpověď z důvodu veřejného zájmu byla dána pronajimatelem dne 29. 10. 1997, přičemž veřejný zájem jako důvod výpovědi byl specifikován dopisem starosty ze dne 30. 10. 1997 tím, že podle rozhodnutí zastupitelstva bude část pozemku prodána za účelem výstavby rodinného domku. Na základě provedeného rozsáhlého dokazování soud I. stupně konstatoval, že výpověď z nájmu byla dána orgánem k tomu oprávněným po projednání záležitosti v městském zastupitelstvu. Dále tento soud konstatoval, že i když ve výpovědi bylo uvedeno, že je dána z důvodu prodeje části parcely k účelu stavby rodinného domu schváleného usnesením městského zastupitelstva č. 46 ze dne 17. 4. 1997, a nebylo zde výslovně uvedeno, že je dávána z důvodu veřejného zájmu, je nutno ve smyslu §35 občanského zákoníku interpretovat právní úkon nejen podle jazykového vyjádření, nýbrž zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Je nepochybné, podle názoru soudu I. stupně, že výstavba rodinného domu, tedy řešení bytové situace občanů města, je věc veřejného zájmu a je nepodstatné, zda se bude řešit bytová situace vlastníka rodinného domu či dalších osob. Soud proto konstatoval, že i v tomto směru výpověď splňuje požadované náležitosti. Celkově pak soud I. stupně uvedl, že výpověď byla navrhovateli odpůrcem dána řádně, splňuje všechny náležitosti požadované právními předpisy i ujednáním mezi účastníky ve smlouvě o pronájmu nemovitosti, a proto rozsudkem, čj. 12 C 407/97-35, ze dne 25. 11. 1998, žalobu zamítl.
K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni jako soud odvolací. Odvolací soud nejdříve rozhodl o změně návrhu, kterou navrhovatel učinil dne 20. 4. 1999. Tato změna spočívala v tom, že navrhovatel žádal určit neplatnost výpovědi z nájemní smlouvy nikoliv k původní parcele č. 3843/1 v k.ú. a obci K., ale k pozemkové parcele nyní označené jako č. 3843/1, jejíž původní část je v současné době označena jako parcela č. 3843/5, zapsaná na LV č. 3961 pro k.ú. a obec K. Odvolací soud změnu návrhu připustil. Dále pak odvolací dospěl k závěru, že soud I. stupně ve věci rozhodl správně, když zamítl návrh, byť z jiných právních důvodů než krajský soud. Vzhledem k tomu, že došlo k připuštění změny návrhu na zahájení řízení, odvolacímu soudu nezbylo než rozsudkem, čj. 13 Co 152/99-62, ze dne 2. 9. 1999, změněný návrh zamítnout. V odůvodnění rozsudku uvedl, že soud I. stupně správně posoudil otázku věcné legitimace, když vycházel z toho, že v době jeho rozhodování byl ve výpisu z katastru nemovitostí uvedeno město K. jako vlastník předmětné nemovitosti č. 3843/1 před oddělením a vznikem pozemkové parcely č. 3843/5, která v době rozhodování soudu I. stupně byla v podílovém vlastnictví dvou fyzických osob. Protože předmětná výpověď byla učiněna před uzavřením kupní smlouvy ohledně parcely č. 3843/5 dovodil okresní soud, že je stále dána pasivní legitimace na straně odpůrce. Podle názoru odvolacího soudu je třeba otázku věcné legitimace řešit v souvislosti s ust. §680 odst. 2 občanského zákoníku. Dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu bude změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána. Změna v osobě pronajimatele nemá na trvání právního vztahu z nájmu vliv. Jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí, LV č. 3998 jsou navrhovatel a jeho manželka vlastníky pozemkové parcely č. 3843/1 o výměře 495 m2 na základě kupní smlouvy ze dne 15. 7. 1998 s právními účinky vkladu ke dni 30. 7. 1998. V době rozhodování odvolacího soudu je prokázáno, že původní pozemková parcela v k.ú. a obci K. č. 3843/1 již není ve vlastnictví odpůrce, neboť z této pozemkové parcely nově vzniklé parcely jsou ve vlastnictví jiných osob. Nově vzniklá pozemková parcela č. 3843/1 o výměře 495 m2 je ve vlastnictví navrhovatele a jeho manželky a nově vzniklá pozemková parcela č. 3843/5 o výměře 548 m2 je ve vlastnictví J. P. a M. K. Odpůrce (město K.) nemůže být tedy pasivně legitimovaný účastník v tomto řízení, neboť není vlastníkem pozemku, který byl dán do nájmu, a protože k přechodu případných pronajímatelových práv a povinností dochází ze zákona, nezbylo než z tohoto důvodu posoudit návrh jako nedůvodný a v plném rozsahu jej zamítnout.
Proti oběma uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jeho názoru byla Městským úřadem v Kraslicích porušena ust. čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 7 odst. 1 a čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny a napadenými rozhodnutími pak čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Porušení uvedených ustanovení spatřoval navrhovatel v tom, že pracovníky stavebního úřadu byl pod pohrůžkou, že mu nebude odprodána ani část parcely, na které léta pracoval, přinucen uzavřít dohodu o budoucím rozdělení zahrady. Dále porušení uvedených ustanovení spatřoval v tom, že dostal výpověď z uvedeného pozemku v důvodu veřejného zájmu, přičemž tímto veřejným zájmem je v obci výstavba rodinného bydlení v době nedostatku další bytové výstavby. Navrhovatel dále uvedl, že se obrátil s ochranou svého práva na Okresní soud v Sokolově, který žalobu zamítl s tím, že shledal nepochybným veřejný zájem - řešení bytové potřeby občanů města formou stavby rodinného domku. Odvolací soud pak se vlastním meritem věci vůbec nezabýval a návrh zamítl pro procesní vadu. Porušení ústavnosti spatřoval v tom, že je nucen vyklidit pronajatý pozemek z důvodů, které zákon neukládá, když kategorie "veřejného zájmu" nebyla podle jeho názoru naplněna. Porušení ústavnosti dále spatřoval v tom, že je narušeno jeho soukromí, když, ačkoliv existuje řádně uzavřená smlouva, je nucen vyklidit pronajatý pozemek a přenechat bez náhrady plody mnohaleté práce cizím osobám. Soudy obou stupňů pak nepostupovaly správně, když Okresní soud vůbec nerozhodl o návrhu na předběžné opatření a ve věci pak rozhodl vadně a Krajský soud v Plzni účelově vyložil zákon tak, aby se nemusel zabývat věcí samou. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu i Krajský soud v Plzni jako účastník řízení. Ve vyjádření Krajský soud v Plzni uvedl, že v době jeho rozhodování nebyl žalovaný, tj. město K., který uzavřel jako pronajimatel nájemní smlouvu s navrhovatelem, vlastníkem předmětné pozemkové parcely. Krajský soud v Plzni proto s odkazem na §680 odst. 2 občanského zákoníku dovodil, že noví nabyvatelé pozemkové parcely vstoupili do právního postavení pronajímatele. Jelikož navrhovatel na toto procesně nereagoval a setrval v označení žalovaného jako města K. a nenavrhl záměnu účastníků, nezbylo, než zamítavý rozsudek okresního soudu potvrdit, protože žaloba směřovala proti účastníku, který nebyl pasivně legitimován. Tomuto závěru pak odpovídá i právní posouzení, při kterém se Krajský soud v Plzni nemohl zabývat věcně platností použitého výpovědního důvodu. Pokud by tak učinil, narušil by tím ústavou chráněné právo nových vlastníků, kteří by se nemohli vyjádřit k zásadním otázkám týkajícím se jejich vlastnictví.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svých základních práv zaručených Ústavou a Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem návrhu byl nesouhlas navrhovatele s procesním postupem Krajského soudu v Plzni, který pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného zamítl návrh účastníka a věcně se nezabýval předmětem sporu. Dále pak navrhovatel namítal proti ústavnost postupu soudu I. stupně v tom, že nesprávně posoudil naplnění výpovědního důvodu pro výpověď z nájmu. Ústavní soud se především zabýval posouzením postupu Krajského soudu v Plzni z hlediska práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Ústavní soud konstatoval, že ze spisového materiálu jednoznačně vyplynulo, že s účinky ke dni 30. 7. 1998 došlo ke změně vlastníka předmětných nemovitostí, a to tak, že místo města K. se vlastníky stali navrhovatel spolu se svou manželkou k části původního pozemku, která byla konstituována jako nová parcela s novým parc. číslem 3843/1 o výměře 495 m2, a druhá část původního pozemku jako nově vzniklá pozemková parcela č. 3843/5 o výměře 548 m2 je ve vlastnictví J. P. a M. K. Za této skutkové situace nezbylo než přisvědčit závěru Krajského soudu v Plzni, že město K. ode dne vkladu kupních smluv do katastru nemovitostí nebylo v předmětném řízení pasivně legitimováno, protože nebylo vlastníkem pozemku, z jehož nájmu byla dána výpověď. Ze spisu je rovněž patrno, že navrhovatel na změněnou právní situaci, která podstatně ovlivnila postavení procesních stran v řízení, svým procesním úkonem nijak nereagoval. Současně Ústavní soud také posoudil rozsah poučovací povinnosti soudu ve smyslu §5 o.s.ř. a konstatoval, že nelze v rámci této povinnosti ukládat soudu, aby poučoval jednoho účastníka o tom, zda tímto účastníkem označená žalovaná strana je či není pasivně legitimována. Takový rozsah poučovací povinnosti by překročil ústavní rámec, protože by v jejím důsledku bylo porušeno rovné postavení účastníků řízení. Vzhledem k těmto závěrům pak Ústavní soud konstatoval, že postupem Krajského soudu v Plzni nebylo porušeno ust. čl. 36 Listiny. Pokud se jedná o námitku navrhovatele, že soud I. stupně nesprávně posoudil naplnění výpovědního důvodu, Ústavní soud konstatoval, že soud I. stupně vycházel ze zjištěného skutkového stavu a jeho závěry jsou výsledkem hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů realizované soudem ve smyslu §132 o.s.ř. je jeho výsostnou činností, do které Ústavní soud není oprávněn zasahovat, pokud obecný soud při tomto procesu postupoval v souladu s pravidly stanovenými cit. ustanovením. Jestliže tedy obecný soud hodnotil provedené důkazy každý jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti a jeho závěry nejsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěnými, pak není v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu důvodu pro zásah do tohoto procesu. Ústavní soudu proto neshledal v postupu soudu I. stupně porušení čl. 36 Listiny.
Navrhovatel dále namítal, že město K. svým postupem porušilo čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 7 odst. 1 a čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny. Ústavní soud se nemohl zabývat zkoumáním postupu města K. a v jeho rámci i postupem pracovníků stavebního úřadu, protože návrhem byla napadnuta rozhodnutí soudů, která nemohla narušit uvedená práva navrhovatele.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu