ECLI:CZ:US:2000:3.US.576.99
sp. zn. III. ÚS 576/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem podaným P. S., zast. Mgr. J. Š., advokátem, směřujícímu proti sdělení obvinění vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování v Trutnově, sp. zn. ČVS OVTU-1069/99, ze dne 3. 10. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem se domáhal zrušení opatření vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování v Trutnově ČVS OVTU-1069/99, ze dne 3. 10. 1999, kterým mu bylo sděleno obvinění pro trestné činy dle §155 odst. 1 a §202 odst. 1 trestního zákona. To s tím, že uvedeným postupem byla zasažena jeho práva na spravedlivý proces zaručená čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také právo na obhajobu zaručené čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou naplněny formální předpoklady návrhu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je na místě uvést, že ustanovení §75 odst. 1 cit. zákona stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V daném případě a v naznačených souvislostech nutno opakovaně zdůraznit (tak i rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 62/95, publikované pod č. 78 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že názor mající za to, že sdělení obvinění samo o sobě je způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem tento nesdílí. K tomu také Ústavní soud jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věci pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Pravomoc Ústavního soudu směřuje tedy především proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu čelit tedy jinak, nežli ústavní stížností.
Výše uvedené podmínky v dané věci splněny nejsou, neboť trestní řízení jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat především právo obrátit se na státního zástupce a žádat postup ve smyslu §167 tr. řádu. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity. Z uvedeného plyne, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz např. usnesení III. ÚS 539/98, ze dne 3. 5. 1999).
Na věci přirozeně nic nemění ani skutečnost uváděná navrhovatelem, že žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele podal a že o ní dosud nebylo příslušným státním zástupcem rozhodnuto.
S poukazem na uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2000