ECLI:CZ:US:2000:3.US.58.2000
sp. zn. III. ÚS 58/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele H., spol. s r.o., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1999, čj. 7 A 45/99-36 a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 26. 2. 1999, čj. 44/601/44146/16.12.1998, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1999, čj.
7 A 45/99-36, se zrušuje.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 31. 1. 2000 návrh na zahájení řízení,
který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. V předmětném
návrhu brojil proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
10. 1999, čj. 7 A 45/99-36 a proti rozhodnutí Ministerstva práce
a sociálních věcí ČR ze dne 26. 2. 1999, čj.
44/601/44146/16.12.1998, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho
základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp.zn.
7 A 45/99, spisový materiál Úřadu práce v Karlových Varech
a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR týkající se předmětné
věci a z nich zjistil, že dne 23. 2. 1998 vydal Úřad práce
v Karlových Varech rozhodnutí, čj. ÚP/98/ko/3/4, kterým uložil
navrhovateli podle §2 odst. 2 a §19 odst. 3 zákona č. 1/1991
Sb., o zaměstnanosti, pokutu ve výši 100.000,- Kč. Rozhodnutí
odůvodnil tím, že na základě protokolu kontroly provedené Policií
ČR, oddělení cizinecké policie Karlovy Vary a pracovníky
kontrolního oddělení Úřadu práce v Karlových Varech zjistil, že
navrhovatel zaměstnával bez povolení k pobytu na území ČR 12
státních příslušníků Ukrajiny, Běloruska a Moldavska, čímž porušil
ust. §2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Proti tomuto
rozhodnutí podal navrhovatel odvolání. Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR (dále jen "MPSV") rozhodnutím ze dne 27. 5.
1998, čj. 44/601/14550/98-9.4.1998, napadené rozhodnutí Úřadu
práce v Karlových Varech zrušilo a vrátilo věc k novému projednání
a rozhodnutí, s odůvodněním, že orgán I. stupně nezjistil přesně
a úplně skutečný stav věci.
Následně Úřad práce v Karlových Varech, po doplnění
dokazování, dne 21. 8. 1998 vydal nové rozhodnutí,
čj. ÚP/98/ko/3/20, kterým opět uložil navrhovateli pokutu ve výši
100.000,- Kč. I toto rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel
porušil ust. §2 zákona o zaměstnanosti. Navrhovatel podal proti
uvedenému rozhodnutí opět odvolání, které MPSV rozhodnutím ze dne
9. 10. 1998, čj. 44/601/34195/98-28.9.1998, taktéž zrušilo.
Rozhodnutí odůvodnilo procesním pochybením orgánu I. stupně, které
spočívalo v tom, že tento orgán zahájil ve věci nové správní
řízení, ačkoliv měl pokračovat v řízení původním, když
k zastavení původního řízení nedošlo.
Konečně dne 12. 11. 1998 vydal Úřad práce v Karlových Varech
rozhodnutí, čj. ÚP/98/ko/3/25, kterým opět uložil navrhovateli
pokutu ve výši 100.000,- Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dne 5.
2. 1998 se úřad práce ve spolupráci s Policií ČR, oddělením
cizinecké policie v Karlových Varech, zúčastnil kontrolní akce,
která byla zaměřena na neoprávněný pobyt a zaměstnávání cizích
státních příslušníků u navrhovatele. Na pracovišti navrhovatele ve
Žluticích bylo Policií zajištěno 12 státních příslušníků Ukrajiny,
Běloruska a Moldavska, kteří neměli povolení k pobytu na území ČR,
ani povolení k zaměstnání. Navrhovatel sice ve svém vyjádření
k zahájení správního řízení uvedl, že tito cizí státní příslušníci
nejsou jeho zaměstnanci, ale zaměstnanci firmy Ing. J. T., se
kterým navrhovatel uzavřel dvě dohody, a sice "Smlouvu o dílo",
jejímž předmětem je formování a balení jemného punčochového zboží
v dílnách navrhovatele ve Ž. a "Dohodu o zaškolení", jejímž
předmětem bylo zaškolení zaměstnankyň k formování a balení jemného
punčochového zboží v uvedených dílnách navrhovatele ve Ž. Jak však
bylo zjištěno, veškerá činnost probíhala na náklady navrhovatele,
cizí státní příslušníci pracovali na pracovištích navrhovatele
s jeho technickým vybavením, pracovními pomůckami, z jeho
materiálu a jím byli proškoleni. Navrhovatel práci řídil,
kontroloval, vedl evidenci odpracované doby apod. Ani z výpovědí
cizinců nebylo možno dovodit, že by byli zaměstnanci jiného
zaměstnavatele.
Toto rozhodnutí navrhovatel opět napadl odvoláním, v němž
opět poukázal na to, že jednotliví cizinci byli zaměstnanci firmy
ing. J. T., tudíž odpovědnost za jejich protiprávní zaměstnávání
nese tato firma. Jako důkaz navrhoval výslech pracovníků firmy T.
Po provedení kontroly jednatel navrhovatele okamžitě smlouvy
s firmou ing. T. vypověděl.
MPSV, jako odvolací orgán, dne 26. 2. 1999, rozhodnutím čj.
44/601/44146/16.12.1998, odvolání zamítlo a rozhodnutí orgánu I.
stupně potvrdilo. V odůvodnění uvedlo, že nikterak nezpochybňuje
existenci smlouvy o dílo, ani smlouvy o zaškolení, uzavřené mezi
navrhovatelem a firmou ing. T., nicméně sama existence těchto
smluv nevyvrací, že dvanáct při práci přistižených cizích státních
příslušníků navrhovatel zaměstnával. Žádná z uvedených smluv
neobsahovala přesný seznam jmen, ze kterého by bylo zřejmé, že se
jednalo právě o přistižené cizince. V předmětu činnosti
navrhovatele není žádná školící činnost pro cizince. Orgán I.
stupně provedl ve věci dodatečné šetření, na jehož základě
rozhodl. Pokud neprovedl navrhovatelem navrhované důkazy, stalo se
tak proto, že z provedených důkazů byla skutková podstata případu
zřejmá. Cizí státní příslušníci pracovali u navrhovatele v jeho
prostorách, na jeho strojích a byli jím v práci řízeni.
Navrhovatel nepředložil žádné přímé důkazy o tom, že by požádal
příslušný úřad práce o povolení k zaměstnávání cizinců nebo že by
volná pracovní místa oznámil úřadu práce.
Výše uvedené rozhodnutí MPSV napadl navrhovatel správní
žalobou, v níž žádal zrušení napadeného rozhodnutí a odložení
vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. V ní opět namítal, že přistižení
cizinci nebyli jeho zaměstnanci, ale zaměstnanci firmy ing. T..
Úřad práce podle navrhovatele nezjistil přesně a úplně skutečný
stav věci a nesprávně aplikoval obchodní zákoník. Vrchní soud
v Praze nejprve usnesením ze dne 14. 6. 1999, čj. 7 A 45/99-17,
odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Poté rozsudkem ze dne
29. 10. 1999, čj. 7 A 45/99-36, žalobu zamítl. V odůvodnění
rozsudku uvedl, že podle §2 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb.,
o zaměstnanosti, mohou být cizinci v ČR přijati do zaměstnání jen
tehdy, jestliže jim bylo uděleno povolení k pobytu na území ČR
a povolení k zaměstnání. Rovněž postup při zaměstnávání cizinců je
přesně určen §19 odst. 2 a 3 tohoto zákona. V projednávané věci
bylo nesporné, že při provedené kontrole bylo zjištěno, že
u navrhovatele pracují (nikoliv jsou jen přítomni) státní
příslušníci Ukrajiny, Běloruska a Moldávie a to bez povolení
k pobytu a povolení příslušného územního orgánu práce
k zaměstnání. Šlo o faktický výkon práce pro navrhovatele, který
práci cizinců řídil, dával jim materiál a pracovní pomůcky.
Zaměstnával tak cizí státní příslušníky v rozporu s ustanoveními
zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Je zcela irelevantní, jak
pro tuto práci cizince získal, zda se tak stalo na základě smlouvy
o dílo nebo smlouvy o zaškolení, popř. jaká úplata byla mezi
navrhovatelem a firmou ing. T. sjednána. Protože soud nezjistil
ani vady řízení, které by měly z procesního hlediska vliv na
zákonnost napadeného rozhodnutí, žalobu zamítl.
Rozhodnutí Vrchního soudu napadl navrhovatel ústavní
stížností, v níž uvedl, že Vrchní soud při svém rozhodování zcela
pominul důkazy, které na podporu svého tvrzení navrhovatel uváděl,
především to, že cizince zaměstnával někdo jiný než navrhovatel.
Nevyložil v rozhodnutí, které skutečnosti má za prokázané a které
nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Dále soud podle
navrhovatele pominul skutečnost, že ve správním řízení nebyly
provedeny navrhované důkazy. Tím měla být podle navrhovatele
porušena jeho základní práva, především právo na spravedlivý
proces, dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"). Jestliže soud nepřezkoumal zákonnost
rozhodnutí správních orgánů v části týkající se navržených
listinných důkazů s odkazem na jejich irelevantnost ve vztahu
k pracovněprávním závazkům mezi zaměstnanci a zaměstnavateli,
porušil základní právo zakotvené v hlavě I. čl. 2 odst. 4 Ústavy
a čl. 26 odst. 1 Listiny.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
ze dne 21. 3. 2000, poukázal na to, že v daném případě soud na
základě žaloby navrhovatele přezkoumával správní rozhodnutí
o uložení pokuty a shledal je v souladu se zákonem. Takový postup
je postupem zákonným. V řízení podle části páté hlavy druhé
občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") má účastník právo na
to, aby na základě jeho žaloby bylo napadené rozhodnutí
přezkoumáno, nikoliv na to, aby jeho žalobě bylo vyhověno. Pokud
jde o námitku, že soud neprováděl v řízení dokazování, dokazování
se v přezkumném řízení podle části páté hlavy druhé o.s.ř.
neprovádí. Předmětem správního řízení a soudního přezkumu pak bylo
uložení pokuty za porušení předpisů na úseku zaměstnanosti,
nikoliv smluvní vztahy navrhovatele s dalšími subjekty. Dále pak
Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Návrh je důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy ČR.
Navrhovatel namítá, že postupem Vrchního soudu v Praze bylo
porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Zásadám
spravedlivého procesu, jak vyplývají z Listiny (čl. 36 odst. 1) je
nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem
v řízení před správním orgánem musí být dána jeho účastníkovi
možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale
také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých
tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka
odpovídá povinnost správního orgánu nejen o vznesených návrzích
rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak
správní orgán neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale
současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36
odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
K takové skutečnosti musí soud, přezkoumávající napadené správní
rozhodnutí, přihlédnout a rozhodnutí zrušit.
V daném případě nejenže správní orgán byl povinen uvést ve
svém rozhodnutí důvody, pro které stěžovatelem opakovaně
navrhovaný důkaz (výslech pracovníků firmy T.) neprovedl, ale
podle přesvědčení Ústavního soudu měl tento důkaz, vzhledem
k ostatním skutkovým zjištěním, provést. Nejen že navrhovatel
tento důkaz opakovaně navrhoval, ale jeho provedení mohlo mít
zásadní vliv na posouzení skutečnosti, zda ze strany navrhovatele
došlo k porušení právních povinností. Tím, že správní orgán
navrhovaný důkaz neprovedl a ani se ve svém rozhodnutí s jeho
odmítnutím dostatečně nevypořádal, odepřel tak stěžovateli právo
na spravedlivý proces, dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z pouhého
stručného konstatování, že je bezvýznamné jakým způsobem cizince
pro práci získal (a tedy bez ohledu na vztah navrhovatele k firmě
T., se kterou v této oblasti prokazatelně spolupracoval) nelze
totiž přesvědčivě vyvodit (bez dokazování navrženého a takto:
neprovedeného) takové právní závěry, ke kterým soud posléze
dospěl. Vrchní soud v Praze měl k uvedenému porušení základních
práv navrhovatele v řízení podle části páté o.s.ř., ve kterém
přezkoumává zákonnost rozhodnutí orgánů státní správy (§244 odst.
2 o.s.ř.), přihlédnout a vyvodit z něj příslušné právní následky
ve smyslu ust. §250j odst. 2 o.s.ř. Jestliže tak neučinil,
porušil tím rovněž navrhovatelovo základní právo na spravedlivý
proces a porušil v jeho neprospěch čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu
nezbylo než návrhu navrhovatele vyhovět a napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1999, čj. 7 A 45/99-36,
podle ust. §82 odst. 3 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. října 2000