ECLI:CZ:US:2000:3.US.582.99
sp. zn. III. ÚS 582/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu P. M., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, na zrušení usnesení Vrchního soudu Praze, sp. zn. 12 To 111/99, ze dne 12. 10. 1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 5/99, ze dne 10. 5. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel svým návrhem ze dne 24. 11. 1999 napadl usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 To 111/99, ze dne 12. 10. 1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 5/99. Zmíněným usnesením bylo zamítnuto odvolání navrhovatele, které směřovalo do uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, kterým byl navrhovatel uznán vinným (spolu s dalším obviněným) trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 5 trestního zákona (dále tr. zák.) ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Navrhovatel má za to, že vydáním napadených rozhodnutí bylo zasaženo jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), když uvedené soudy jednaly i v rozporu s čl. 95 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR.
Z připojeného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 5/99, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným a odsouzen pro shora uvedenou trestnou činnost, a to rozhodnutími soudů obou stupňů, jak již rovněž uvedeno. Soud I. stupně ve věci konal obsáhlé dokazování v jehož rámci se navrhovatel (obviněný) doznal, přičemž jeho doznání koresponduje i s ostatními důkazy rámci trestního řízení vedeného proti jeho osobě. V průběhu řízení před soudy svou obhajobu, zejména s ohledem na druh a výši trestu, který očekával, založil na tvrzení, že jednal pod tlakem jiné osoby a navíc poukazoval na to, že způsob, jakým uplatňoval způsobenou škodu (v rámci pojistného podvodu), byl takový, že vlastně k vyplacení peněz pojišťovnou nemohlo (leda v důsledku chyby pracovníků pojišťovny) dojít a byl tak minimalizován vznik následků jeho trestné činnosti. Z těchto úvah vycházeje, měl za to, že jsou to právě tyto skutečnosti, které snižují závažnost (společenskou nebezpečnost) jeho trestné činnosti do té míry, že soudy mohly a měly uvažovat o trestu odnětí svobody, ale s podmíněným odkladem. Tuto obhajobu uplatněnou i v rámci svého odvolání nadřízený soud odmítl a jak řečeno usnesením odvolání navrhovatele zamítl. To s tím, že v postupu soudu I. stupně nenalezl žádná pochybení takového rázu, která by mohla vést k jinému hodnocení merita věci.
V podaném návrhu k Ústavnímu soudu potom navrhovatel opakoval svou obhajobu uplatněnou v rámci trestního řízení před obecnými soudy a v tom, že soudy jeho argumentaci neakceptovaly, spatřuje z hlediska ústavněprávního porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, když soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi okolnostmi případu, zejména ovšem právě s tvrzením, že následek trestné činnosti navrhovatele vlastně nemohl nastat.
K věci se na vyžádání vyjádřil i Vrchní soud v Praze, který uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ze kterých plyne, že hodnocení namítané výpovědi svědka ing. T. V., bylo hodnoceno a zváženo v kontextu všech provedených důkazů v duchu zásady jejich volného hodnocení. Poukázal i na prokazatelnou spolupráci (třeba i nevěrohodnou) dalších osob, bez níž by vůbec nebylo možné k trestné činnosti dospět. Vrchní soud v Praze je tak přesvědčen, že v předmětné věci nebyl navrhovatel nijak zkrácen na svém právu na spravedlivý proces z hlediska Ústavy ČR, případně Listiny základních práv a svobod. Proto také podaný návrh pokládá na nedůvodný.
Ústavní soud po zvážení všech námitek uplatněných navrhovatelem, vycházeje ze zmíněného spisového materiálu i ze stanoviska Vrchního soudu v Praze, dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Z hlediska výhrad uplatněných navrhovatelem vůči samotné možnosti svým jednáním způsobit předpokládaný následek, nelze než souhlasit se závěry soudů. Je skutečností, a to nepochybnou, že vztah mezi pojišťovnou a pojištěným je smluvní, kdy i pojišťovna (jako jedna ze stran) může sama zmírnit kriteria pro svá plnění. Z provedeného dokazování, konaného v souladu s příslušným procesním předpisem (trestním řádem) plyne, že navrhovatel ve snaze získat plnění od pojišťovny, postupoval zcela vážně s patrným záměrem vyvolat následek (tedy škodu velkého rozsahu). Ostatně argumentace uplatněná v podaném návrhu je fakticky opakováním důvodů uplatněných již v odvolání v rámci řízení konaného před obecnými soudy. Z tohoto hlediska Ústavní soud opakovaně připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a pokud nejsou v konkrétním případě nalezeny prvky protiústavnosti, do řízení před obecnými soudy ani zasáhnout nemůže. Tak tomu je i v projednávaném případě, kdy nezbývá než uzavřít, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými zákonnými (ale i ústavními) právními předpisy, provedené dokazování i hodnocení jejich výsledků (co do vyslovené viny i uloženého trestu) nelze označit za nezákonné, tím méně protiústavní.
Nezbylo tedy Ústavnímu soudu než podaný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu