ECLI:CZ:US:2000:3.US.583.99
sp. zn. III. ÚS 583/99
Usnesení
III. ÚS 583/99
Ústavní soud rozhodl dne 11. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. a J. Z., obou zastoupených JUDr. E. Z., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 10 C 98/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. prosince 1997 (10 C 98/92-222) a tvrdili, že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jejich ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a dále též čl. 90 a
čl. 96 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; v odůvodnění ústavní stížnosti obecnému soudu vytkli - stručně shrnuto - že své rozhodnutí založil na neúplném, pokud se týká nesprávném skutkovém zjištění, včetně vad ve znaleckém dokazování. Aniž by svá tvrzení z hlediska tvrzeného porušení již zmíněných ústavně zaručených práv blíže rozvedli, navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem jimi napadené rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odhlédnuto od toho, že podle návrhového (stížnostního) žádání (petitu) je stěžovateli napadeno toliko rozhodnutí obecného soudu I. stupně, aniž by bylo jakkoli dotčeno rozhodnutí odvolacího soudu (potvrzující v meritu věci rozhodnutí soudu I. stupně), a dále též od toho, že výtky stěžovatelů, co do skutkové stránky věci, nejsou - s výjimkou námitek vůči znaleckému delegování - konkretizovány, a že v oblasti ústavněprávní nejsou zdůvodněny vůbec, stěžovatelé přehlíží, že Krajský soud v Hradci Králové jako obecný soud II. stupně a jako soud odvolací se obsahově shodnými námitkami vůči znaleckému posudku zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, proč další dokazování nepokládá za potřebné a proč znalecké dokazování pro jeho doplnění v opravném řízení pokládá za zcela dostatečné a vyčerpávající a konečně proč navržené dokazování jiným (dalším) znalcem se mu jeví jako nadbytečné; protože rozhodovací důvody odvolacího soudu vyložené v odůvodnění jeho rozhodnutí zcela odpovídají požadavkům zákona (§157 odst. 2 o. s. ř.), nelze jim ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) ničeho vytknout, když jinak, co do rozsahu dokazování a hodnocení v řízení řádně provedených důkazů, sluší stěžovatele odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž přezkum posléze zmíněných otázek Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, dtto ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995, a další), a když zvláštní podmínky, které by ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů umožnily, zjištěny nebyly; ostatně stěžovatelé existenci těchto podmínek ani netvrdili.
Obdobně je tomu i stran přezkumu věcné správnosti či legality napadeného rozhodnutí, vůči němuž stěžovatelé brojí, a proto pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí odkázat je na konstantní judikaturu Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), aniž by se jevila potřeba k zásadám již dříve vyloženým cokoli dodávat.
Pro závěr, že ve věci stěžovatelů byla obecným soudem (obecnými soudy) porušena jejich ústavně zaručená práva, není proto opory ani ve skutkovém základě posuzované věci ani v zákoně, tím méně pak v ústavním pořádku republiky; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná.
Zjevnost neopodstatněnosti ústavní stížnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto rozhodnutí je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. května 2000