ECLI:CZ:US:2000:3.US.592.99
sp. zn. III. ÚS 592/99
Usnesení
III. ÚS 592/99
Ústavní soud rozhodl dne 17. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. S., zastoupeného JUDr. L. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. října 1999, sp. zn. 10 Ca 189/99, spolu s návrhem na zrušení ust. §31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrh na zrušení ustanovení §31 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. října 1999 (10 Ca 189/99-23) a tvrdil, že označený obecný soud tímto svým rozhodnutím porušil stěžovatelova ústavně zaručená základní práva daná Listinou základních práv a svobod, a to jejími čl. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 2; aniž by svá tvrzení stran údajně porušených ústavně zaručených práv blíže rozvedl, v polemice s odůvodněním napadeného rozhodnutí stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem toto rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžiště námitek stěžovatele spočívá v tvrzení, že k porušení již zmíněných ústavně zaručených práv došlo tím, že mu Finanční ředitelství v Českých Budějovicích dodatečně vyměřilo daň, a to podle pomůcek (§31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonem stanovené podmínky; míří tedy vývody ústavní stížnosti vůči věcné správnosti rozhodnutí správního orgánu, resp. obecného soudu.
Zde však stěžovatel přehlíží, že takovýto přezkum podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, leč by pro takovou ingerenci do jurisdikce obecných soudů byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Ony zvláštní podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti dány nejsou a stěžovatel se jich ostatně ani nedovolává. Nadto nelze přehlédnout, že stěžovatel ve svých tvrzeních zcela opomíjí skutečnosti zjištěné obecným soudem, totiž že správce daně k dodatečnému vyměření daně přistoupil teprve poté, kdy jej opakovaně, avšak marně, vyzýval k předložení dokladů, jimiž by správnost (existenci) rozhodných okolností pojatých do daňového přiznání prokázal, příp. těch, k nimž byl vyzván správcem daní; protože tato skutková zjištění obecného soudu (finančních orgánů) stěžovatel nenapadá, resp. netvrdí
o nich, že k nim orgány veřejné moci dospěly protiústavním způsobem, je zřejmé, že tvrzení a závěry ústavní stížnosti protiřečí skutkovým zjištěním, na nichž posléze právní závěry těchto orgánů spočívají.
Z těchto důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen samotnou povahou rozhodovacích důvodů, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž ve smyslu konstantní judikatury bylo třeba zvlášť se meritorně zabývat návrhem stěžovatele na zrušení ust. §31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. (k tomu srov. např.
III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., usn.
č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. února 2000