Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.05.2000, sp. zn. III. ÚS 636/99 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 78/18 SbNU 177 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.636.99

sp. zn. III. ÚS 636/99 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. O. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni, čj. 18 Co 680/99-63, ze dne 20. 10. 1999, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni, čj. 18 Co 680/99-63, ze dne 20. 10. 1999, se zrušuje. Odůvodnění: Navrhovatel podal osobně dne 20. 12. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který směřoval proti usnesení Krajského soudu v Plzni, čj. 18 Co 680/99-63, ze dne 20. 10. 1999, jímž tento soud změnil ve výroku o nákladech usnesení Okresního soudu v Karlových Varech, čj. 15 C 111/98-59, ze dne 9. 6. 1999 tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, když soud I. stupně rozhodl tak, že navrhovatel má právo na náhradu nákladů ve výši 1.000,- Kč. Napadeným usnesením bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále byla porušena ustanovení čl. 90 a 96 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 15 C 111/98, vedený u Okresního soudu v Karlových Varech. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal u uvedeného soudu žalobu na vydání klíčů od garáže a umožnění vstupu do garáže proti manželům J. a M. K., kteří měli předmětnou garáž v nájmu na základě nájemní smlouvy uzavřené s matkou navrhovatele, jež zemřela a předmětná garáž byla předmětem projednávaného dědictví. Podaná žaloba byla odůvodněna tím, že nájemní smlouva skončila, žalovaní užívají tuto garáž neoprávněně a neumožňují její řádnou údržbu. Usnesením, čj. 2 D 376/96, ze dne 23. 9. 1998, ustanovil Okresní soud v Karlových Varech ve věci dědictví po matce navrhovatele správce dědictví, a to L. T. Usnesením, čj. 15 C 111/98-20, ze dne 23. 11. 1998, soud I. stupně připustil, aby ustanovený správce dědictví vstoupil do řízení jako další účastník na straně žalobce. Rozsudkem, čj. 15 C 111/98-24, ze dne 6. 1. 1999, pak soud I. stupně rozhodl tak, že žalovaným stanovil povinnost vydat klíče od specifikované garáže druhému žalobci (správci dědictví) a umožnit mu vstup do garáže za účelem oprav a údržby, přiznal navrhovateli jako prvnímu žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč a zamítl návrh na vydání předběžného opatření. K odvolání žalovaných rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni, který usnesením, čj. 18 Co 147/99-46, ze dne 15. 3. 1999, rozsudek soudu I. stupně pro procesní pochybení zrušil v prvních třech výrocích a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud v Karlových Varech pokračoval v řízení a usnesením, čj. 15 C 111/98-59, ze dne 9. 6. 1999, řízení zastavil a navrhovateli jako prvnímu žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění pak uvedl, že žalobci se domáhali vydání rozsudku, jímž by bylo žalovaným uloženo vydat správci dědictví klíče od řadové garáže, která byla ve vlastnictví zemřelé matky navrhovatele (prvního žalobce) a dědické řízení dosud nebylo ukončeno. V průběhu řízení žalovaní vrátili klíče od předmětné garáže soudu, žalobci poté vzali žalobu zpět. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Byl-li pro chování odpůrce vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení odpůrce. Žaloba byla podána pro vydání klíčů, které teprve po zahájení řízení byly žalovanými prostřednictvím soudu vráceny a poté žalobci vzali žalobu zpět. K odvolání žalovaných proti výroku o nákladech rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni, který usnesení, čj. 18 Co 680/99-63, ze dne 20. 10. 1999, změnil usnesení soudu I. stupně ve výroku o nákladech tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle jeho názoru nebylo možno rozhodnout o nákladech řízení podle §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Podle citovaného ustanovení se postupuje v případě, pro chování odpůrce byl vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, náklady řízení je povinen hradit odpůrce. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, má se za to, že navrhovatel nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět důvodně podaný návrh. Aby se mohlo uvažovat o důvodně podaném návrhu z procesního hlediska, muselo by být zřejmé, že žalovaní po zahájení řízení plně uspokojili prvního žalobce. Tak tomu však v rozhodovaném případě nebylo. Žalovaní předali klíče od garáže pracovníkům Okresního soudu v Karlových Varech, teprve poté byly předány druhému žalobci, který byl ustanoven správcem dědictví v dědickém řízení po zemřelé matce prvního žalobce. Žalovaní tedy nevydali klíče přímo prvnímu žalobci, protože i nadále zastávají stanovisko, že je třeba vyčkat výsledku dědického řízení po matce prvního žalobce. Za toto stavu, jak uzavřel odvolací soud, je nezbytné rozhodnout o nákladech řízení podle §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Druhý žalobce nepožadoval přiznání nákladů řízení před soudem I. stupně. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jeho názoru byla napadeným rozhodnutím porušena jeho základní práva, chráněná ústavním zákonem. Porušení svých základních práv spatřoval navrhovatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu nepřihlédlo k jeho dvěma stanoviskům, které odvolacímu soudu doručil, ale odvolání žalovaných téměř celé konstatuje. Tímto postupem soud porušil rovnost účastníků řízení podle čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čímž porušil čl. 90 a 96 Ústavy ČR. Pokud by tak odvolací soud učinil, musel by z těchto podání dovodit, že rozhodnutí soudu I. stupně odpovídalo dané procesní situaci. Úplné přehlédnutí obsahu těchto podání odvolacím soudem je hrubým porušením procesních práv žalobců a zatajenou likvidací plnění důkazní povinnosti. Dále navrhovatel spatřuje porušení svého práva v tom, že odvolací soud rozhodoval ve věci v nepřítomnosti žalobců, bez jejich předvolání a bez jednání s nimi, tedy neveřejně. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu Krajský soud v Plzni jako účastník řízení. Ve vyjádření se Krajský soud v Plzni plně odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K věci pak dále uvedl, že v předmětném případě nemohlo být o nákladech řízení rozhodováno podle §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., protože žalovaní neodevzdali klíče od garáže stěžovateli, dědické řízení po matce stěžovatele nebylo ke dni rozhodování odvolacího soudu skončeno. Navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh odmítl. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je částečně opodstatněný. Jádrem návrhu je nesouhlas navrhovatele s právním názorem odvolacího soudu na posouzení podstaty sporu pro rozhodnutí o nákladech řízení před soudem I. stupně. Podle názoru Ústavního soudu postupoval odvolací soud v mezích své pravomoci při rozhodování, zda náhrada nákladů bude posuzována podle §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. či podle §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pokud jde o námitku, že odvolací soud nezohlednil vyjádření navrhovatele k odvolání žalovaných ze dne 1. 3. 1999, lze uvést, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně pro procesní pochybení, pro jehož hodnocení nemělo ani odvolání žalovaných ani vyjádření navrhovatele právní význam. Nelze rovněž souhlasit s názorem navrhovatele, že porušení základního práva navrhovatele spočívalo i v tom, že odvolací soud jednal v odvolacím řízení neveřejně bez jednání. Podle §214 odst. 1 písm. f) o.s.ř. není jednání třeba nařizovat, pokud se odvolání týká toliko nákladů řízení, což bylo v předmětné věci splněno, protože žalovaní se výslovně odvolali pouze do výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně. Podstatnou je však námitka navrhovatele, týkající se skutečnosti, že odvolací soud při rozhodování o podaném odvolání žalovaných nepřihlédl k vyjádření navrhovatele k tomuto odvolání. Podle názoru navrhovatele se jednalo o značné pochybení odvolacího soudu vzhledem k tomu, že navrhovatel ve svém vyjádření uvedl podstatné argumenty pro posouzení, podle kterého ustanovení o.s.ř. má být rozhodováno o nákladech řízení. Po přezkoumání spisu Okresního soudu v Karlových Varech Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal "stanovisko žalobců k odvolání žalovaných", které podle prezenčního razítka soudu I. stupně bylo tomuto soudu doručeno dne 18. 8. 1999, není však opatřeno pořadovým číslem listu a zařazeno v časových souvislostech v předmětném spisu. Z této skutečnosti a z toho, že v odůvodnění rozhodnutí o odvolání se odvolací soud nezabýval námitkami obsaženými v tomto podání, vyplývá, že odvolací soud se v řízení o odvolání zřejmě tímto podáním navrhovatele ani neseznámil a vlastně na něj ani nereagoval, což je ve svém důsledku porušením práva navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Na základě výše uvedených závěrů nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 25. května 2000