ECLI:CZ:US:2000:3.US.641.2000
sp. zn. III. ÚS 641/2000
Usnesení
III. ÚS 641/2000
Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. M. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2000, sp. zn. 38 Ca 455/99, a rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. listopadu 1999, sp. zn. PÚPr/3208/99-Ri (UZ 1798/10), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné rozhodnutí obecného soudu, totiž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2000 (38 Ca 455/99-24) a tvrdil, že jmenovaný obecný soud svým rozhodnutím vydaným v režimu správního soudnictví porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti, ponechávajícího zcela stranou ústavněprávní aspekty posuzované věci, k porušení tohoto práva došlo tím, že obecný soud nerespektoval rozsah dokazování, které předchozím zrušujícím rozhodnutím správního rozhodnutí správnímu orgánu (Okresnímu úřadu v Táboře, okresnímu pozemkovému úřadu) sám uložil, řízení ve smyslu stěžovatelových námitek nedoplnil a v důsledku toho "se spokojil s nedostatečným zjištěním skutkového stavu"; protože ve svém rozhodnutí obecný soud nezdůvodnil, proč důkazním návrhům nevyhověl "jednal (obdobně jako správní orgán) v rozporu se zákonem". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecného soudu vyložených v odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že předmětem řízení, v němž šlo o posouzení restitučních nároků stěžovatele, byla jen část pozemků situovaných v bezprostřední blízkosti staveb (sauny, tenisových kurtů a šaten), příp. tvořících plochu fotbalového a hokejového hříště či atletické dráhy a k nim přilehlých ploch a právě tato skutečnost, s ohledem na již pravomocné předchozí rozhodnutí stran staveb samotných, ovlivnilo - jak obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil - způsob a rozsah dokazování; pod těmito aspekty ztrácí na významu opakovaná polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecného soudu, který - jak rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil - rozsah dokazování pokládal za dostatečný, a to i vzhledem k důvodům předcházejícím rozhodnutí správního orgánu vydanému po dostatečně doplněném řízení v intencích zrušujícího rozhodnutí.
Odhlédnuto od toho, že podstata stěžovatelových námitek pojatých do odůvodnění jeho ústavní stížnosti míří proti věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecného soudu a že stěžovatel tak usiluje o přezkum, který pro povahu ústavního soudnictví (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) Ústavnímu soudu podle jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), stěžovatel se mýlí i v tom, že by obecné soudy byly povinny provést v řízení před nimi všechny důkazy, jichž se - obecně řečeno - účastníci řízení dovolávají (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. 438/98 - ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikováno).
Jestliže, jak výslovně konstatuje obecný soud, správní orgán v následném řízení po zrušení jeho předchozího rozhodnutí respektoval právní názor vyjádřený v kasačním rozhodnutí, a jestliže poslední rozhodnutí obecného soudu, proti němuž výhrady stěžovatele směřují, je způsobem zákonem vyžadujícím zdůvodněno (§157 odst. 2 o. s. ř.), a
konečně - nikoli v poslední řadě - jestliže je ústavní stížnost stěžovatele založena výhradně na opakované polemice dotýkající se otázek obecného práva, není - jak již ostatně řečeno - z hlediska ochrany ústavnosti nejmenšího důvodu k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu.
Pro důvody takto rozvedené byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno;
o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. prosince 2000