ECLI:CZ:US:2000:3.US.647.2000
sp. zn. III. ÚS 647/2000
Usnesení
III. ÚS 647/2000
Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. B. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 37 Co 41/98, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 31. října 1997, sp. zn. 6 C 596/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své restituční věci pravomocné rozhodnutí obecných soudů, totiž rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
21. srpna 2000 (37 Co 41/98) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek obecného soudu I. stupně (Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 31. října 1997 - 6 C 596/92-63) a tvrdil, že oba obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a také "právo na vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod"; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy přes jeho zákonný nárok (§23 zák. č.
229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů) zamítly jeho žalobu na zaplacení částky 131.711,- Kč (odvolací soud zamítavé rozhodnutí potvrdil), aniž by však přihlédly k jeho námitkám, které v řízení před nimi uplatnil. Stěžovatel proto, aniž by však svá tvrzení co do protiústavnosti jím napadených rozhodnutí blíže rozvedl a odůvodnil, navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecných soudů pojatých do odůvodnění jejich rozhodnutí se podává, že stěžovatel svůj nárok na zaplacení již dříve zmíněné částky vůči žalovanému zemědělskému družstva opřel o tvrzení, že jde
o náhradu škody (§23 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) za užívání a částečné poškození stodoly, kterou žalované družstvo užívalo, a která po požáru byla jen částečně (z jedné poloviny) opravena a obnovena.
Obecné soudy poté, co zjistily, že posuzovanou nemovitost vnesl do družstva stěžovatelův otec v roce 1957 a poté co byla stěžovateli na počátku roku 1983 (jako vyřazená z evidence základních prostředků družstva) vydána, dovodily nedostatek zákonných podmínek pro přiznání uplatněného nároku, neboť posuzovaná nemovitost jednak vnesena do zemědělského družstva přešla do jeho vlastnictví (na sklonku roku 1957), jednak že stěžovatel se ke dni 1. březnu 1983 sám stal vlastníkem této nemovitosti, sám ji také užíval, resp. jen jemu svědčilo právo vydání a v důsledku toho nelze družstvo pokládat ani za povinnou osobu ve smyslu zákona o půdě. Odkaz stěžovatele, že posuzovanou nemovitost nabyl do svého vlastnictví po roce 1957 na základě smluv od svých rodičů, obecné soudy odmítly s poukazem na to, že v té době nebyli již stěžovatelovi rodiče jejími vlastníky, a proto nemohli vlastnictví k ní platně převést, a protože i případné nároky plynoucí z ustanovení občanského zákoníku jsou promlčeny, žalobu stěžovatele zamítly.
Odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů svědčí o tom, že oba obecné soudy se nejen způsobem zcela dostatečným vypořádaly se všemi tvrzeními, resp. přednesy stěžovatele (§157 odst. 2 o. s. ř.), ale že jím uplatněný nárok posoudily ze všech v úvahu přicházejících hledisek.
Za naznačené situace stěžovatelova ústavní stížnost tak, jak z jejího odůvodnění, ostatně zcela shodného s obsahem jeho odvolání, je zřejmé, je nejen opakovanou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů, ale svou podstatou míří vůči věcné správnosti či legalitě jí napadených rozhodnutí obecných soudů, a to přesto, že - jak opakovaně Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995 a další) - takovýto přezkum se z jeho pravomoci jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) vymyká, zejména jestliže zvláštní podmínky jinak umožňující ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů nebyly zjištěny a ostatně nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou těchto důvodů, ale také konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. prosince 2000