ECLI:CZ:US:2000:3.US.650.2000
sp. zn. III. ÚS 650/2000
Usnesení
III. ÚS 650/2000
Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. M. U., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2000, sp. zn. 6 To 243/2000, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. března 2000, sp. zn. 40 Nt 149/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů, totiž usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. března 2000
(40 Nt 149/2000-7) a s ním obsahově spojené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2000 (6 To 243/2000) a tvrdil, že oběma rozhodnutími jmenované obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu (čl. 8 Listiny základních práv a svobod), když současně vytkl orgánům činným v jeho trestní věci další procesní vady (průtahy, porušení práv obhajoby apod.), a když současně (opakovaně) rozvedl své námitky proti trestnímu svému stíhání vůbec; stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Usnesení stížnostního soudu, proti němuž především ústavní stížnost směřuje, bylo stížnostním soudem vydáno poté, co obsahově shodné rozhodnutí, vydané ve věci téhož stěžovatele, bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 6. září 2000 (IV. ÚS 371/2000)
zrušeno - v podstatě - pro absenci konkrétních skutkových okolností, z nichž by bylo možno na existenci vazebních důvodů usoudit, a když byl v odůvodnění nálezu Ústavní soud poukázal na to, že (napadené rozhodnutí obecného soudu) je "zcela vágní, neboť postrádá jakkoli konkrétní skutečnosti a v tomto směru je proto i nepřezkoumatelné".
Procesní nedostatky vytýkané Ústavním soudem však obecný soud, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, v následném řízení odstranil a své rozhodovací důvody vyložil zcela ve shodě se zákonem v odůvodnění následného rozhodnutí (§134 odst. 2 tr. ř.), a to natolik úplně (str. 2 až 4 rozhodnutí), že důvody, pro které dospěl k závěru, že současný procesní stav věci zakládá zákonné omezení stěžovatelovy osobní svobody, nevykazují pochybnosti, zejména pak ne v tom směru, že obecný soud nevážil jak zájem na dosažení účelu trestního stíhání (§1 odst. 1 tr. ř), tak objektivní nezbytnost současného omezení stěžovatelovy osobní svobody.
Důvody vyložené obecným soudem jsou důsledkem (nezávislého) soudcovského (soudního) rozhodování, a proto je na místě stěžovatele odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž jak oblast hodnocení důkazů, tak oblast soudcovského rozhodování, pokud extrémně nevybočují z procesně a i jinak obecně uznávaných kautel a nejsou v rozporu se zásadami logiky, se z přezkumu Ústavním soudem vymykají, a to i tehdy, jestliže by - s naznačenými výhradami - s nimi Ústavní soud sám nesouhlasil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994).
Za dané situace výtky stěžovatele, totiž že stížnostní soud (mimo jiné) postupoval v rozporu s již citovaným nálezem Ústavního soudu, jsou nepřípadné a důvod ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu dán není, a proto, když co do dalších výhrad stěžovatele postačí odkázat na rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění nálezu stran jeho věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 458/2000.
Posuzovaná ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. prosince 2000