ECLI:CZ:US:2000:3.US.656.2000
sp. zn. III. ÚS 656/2000
Usnesení
III. ÚS 656/2000
Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. P. O., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. července 2000, sp. zn. 41 C 95/99, rozhodnutí o odvolání Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, dopravního inspektorátu v Brně ze dne 23. 3. 1999, čj. PJM-168/DS-odv-99, a rozhodnutí o přestupku Policie ČR, okresního ředitelství, dopravního inspektorátu ve Zlíně ze dne 8. 2. 1999, čj. ORZL: 1681/DI-KA-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve věci dopravní nehody orgány veřejné moci, a tvrdil, že jejich rozhodnutími, totiž rozhodnutím o přestupku Policie ČR, okresního ředitelství, dopravního inspektorátu ve Zlíně ze dne 8. února 1999 (ORZL: 1681/DI-KA-98), rozhodnutím o odvolání Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, dopravního inspektorátu v Brně ze dne 23. března 1999 (PJM-168/DS-odv-99), jakož i rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. července 2000 (41 C 95/99-31), bylo porušeno "jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení tohoto práva došlo - stručně shrnuto - tím, že všechny orgány veřejné moci v jeho věci činné ponechaly zcela stranou jeho skutkovou obhajobu, kterou před nimi uplatnil a svůj výrok o jeho vině na dopravním přestupku (zamítnuté odvolání a žaloba o soudní přezkum správního rozhodnutí) založily výhradně na vyšetřovací verzi policejního orgánu. Aniž by svá tvrzení o porušení již zmíněného práva přiměřeně odůvodnil, po obsáhlém popisu vlastní skutkové verze stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle obsahu stěžovatelem napadených rozhodnutí byl stěžovatel shledán vinným dopravním přestupkem, jehož se jako řidič motocyklu dopustil dne 21. září 1998 tím, že v nepřiměřené rychlosti (63 km/hod) v obci (ve Zlíně), za nezvládnutí motocyklu, po pádu na silnici, narazil do automobilu poškozeného a způsobil mu - bez zranění - škodu ve výši 101.000,- Kč.
Z podrobně rozvedených odůvodnění rozhodnutí jak policejních orgánů, tak obecného soudu, rozhodujícího ve stěžovatelově věci v režimu správního soudnictví, se
podává - stručně shrnuto - že skutková zjištění stran posuzované dopravní nehody čerpaly především policejní orgány z technických materiálů pořízených bezprostředně po nehodě (protokolu o nehodě, fotodokumentace apod.) a ze znaleckého posudku a že v konečných závěrech stěžovatelovu obžalobu pokládaly za věcně vyvrácenu, zejména jestliže znalec zvlášť k námitkám stěžovatele svůj dříve podaný posudek doplnil a stěžovatelovu skutkovou verzi z technického hlediska odmítl.
Obdobně obecný soud rozhodující o stěžovatelově žalobě na zrušení správních rozhodnutí v rámci zákonem přípustného přezkumu jejich zákonnosti v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a ve shodě se zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.) vyložil - a to ke každé námitce stěžovatele zvlášť (údajné rozpory v řízení, výhrady vůči znaleckému posudku a aplikace tabulkových hodnot, resp. výše určeného koeficientu odhozu) - důvody, pro které se skutková verze stěžovatele, se zřetelem na výsledky dokazování, jeví jako nedůvodná; posuzováno zákonnými hledisky je odůvodnění rozhodnutí obecného soudu (obdobně jako obě předcházející správní rozhodnutí) natolik zřetelné a dostatečné, že mu z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic vytknout.
Již samotné odůvodnění ústavní stížnosti jak svou povahou, tak opakovanou polemikou se skutkovými závěry orgánů veřejné moci svědčí o tom, že stěžovatel zcela přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, v níž opakovaně bylo vyloženo, že přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci) do pravomoci Ústavního soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nespadá
(k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), neboť - mimo jiné - jak z povahy ústavního soudnictví vyplývá, Ústavní soud není další instančně nadřízenou přezkumnou instancí nad orgány veřejné moci.
Z tohoto důvodu byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána obecně přístupnou konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. prosince 2000