ECLI:CZ:US:2000:3.US.695.2000
sp. zn. III. ÚS 695/2000
Usnesení
III. ÚS 695/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů H., a. s. v likvidaci, a ing. B. V., obou zastoupených JUDr. M. Š., CSc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2000, sp. zn. 32 Cdo 524/2000, 32 Cdo 525/2000, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2000, sp. zn. 7 Cmo 612/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2000 (7 Cmo 612/2000-124) a tvrdili, že zmíněný soud svým rozhodnutím porušil mimo jiné také jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení těchto ústavně zaručených práv došlo tím, že zmíněný obecný soud, jako soud odvolací, změnil rozhodnutí obecného soudu I. stupně, a to tak, že v jeho výroku o odvolání likvidátora žalobu zamítl, zatím co výrok o zmiňování nového likvidátora potvrdil.
Spolu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, napadli stěžovatelé v podstatě ze stejných důvodů také usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, totiž jeho usnesení ze dne 30. května 2000 (32 Cdo 524/000-93,
32 Cdo 525/2000), které rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo, a v podrobně rozvedené polemice s rozhodovacími důvody obou obecných soudů vyšších stupňů těmto soudům v jejich rozhodnutích vytkli - v podstatě - jak věcná pochybení, tak nesprávnou interpretaci (aplikaci) zákonných ustanovení, na nichž svá rozhodnutí tyto soudy založily; odůvodnění ústavní stížnosti je totiž obsahově shodné s jejich písemným podáním, které v průběhu dovolacího řízení, jako odpověď na dovolání dovolacímu soudu, předložili.
S odkazem na ústavně zaručené právo na soudní ochranu a dále na obdobné právo plynoucí z čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud jednak zrušil jak usnesení odvolacího soudu, tak usnesení soudu dovolacího, jak shora je označeno, a dále, aby "obchodnímu rejstříku vedenému u Krajského obchodního soudu v Praze "nařídil zapsat likvidátora zvoleného na valné hromadě HPH a. s. - v likvidaci dne 2. prosince 1999".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odhlédnuto od toho, že podstata ústavní stížnosti, její odůvodnění, spočívá - jak již řečeno - v námitkách směřujících proti věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecných soudů, a že také stěžovatelé svou ústavní stížností usilují o přezkum, který Ústavnímu soudu podle jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), rozhodnutí odvolacího soudu - jak ostatně stěžovatelé sami
uvádějí - spočívá na právním názoru vysloveném za současného zrušení předchozího rozhodnutí téhož soudu (ze dne 30. prosince 1999 - 7 Cmo 1208/99-58), jímž odvolací soud, jako soud nižšího stupně, je vázán (§243d odst. 1 al. 1 o. s. ř.). Za této procesní situace je zřejmé, že odvolacímu soudu, vázanému ex lege právním názorem nižšího soudu, nelze vytýkat jakékoli pochybení plynoucí ať z procesního ať z hmotného práva, a proto právní vývody a konstrukce stěžovatelů, pojaté do odůvodnění ústavní stížnosti, jsou jak z hlediska obecného práva, tak z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nerozhodné.
Nedostatek pravomoci Ústavního soudu k přezkumu otázek spojených s obecným (obchodním) právem sluší přirozeně vztáhnout i k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, stran jehož rozhodnutí, nadto přezkumu Ústavním soudem brání překážka nedodržení lhůty (§72 odst. 2 al. 1 zákona), neboť jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, vztah odvolacího řízení k řízení dovolacímu je zpravidla vztahem podstatně odlišným od vztahů, které mezi rozhodujícími obecnými soudy jsou v procesní oblasti zákonem vymezeny tak, že nalézací i opravné řízení tvoří jeden procesní celek; pro oba tyto důvody je proto v dané věci přezkum rozhodnutí dovolacího soudu vyloučen.
Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná (stran rozhodnutí dovolacího soudu nepřípustná), aniž by bylo zapotřebí věnovat pozornost jejich právním vývodům a závěrům co do otázek spojených s obecným (obchodním) právem; zjevnost neopodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. prosince 2000