ECLI:CZ:US:2000:3.US.89.2000
sp. zn. III. ÚS 89/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. M. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. prosince 1999, sp. zn. 15 Ca 412/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své daňové věci pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. prosince 1999 (15 Ca 412/99-14), jímž bylo zastaveno řízení o jeho žalobě o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu (Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. června 1999, čj. 15365/110/98) a aniž by označil, které z ústavně zaručených jeho práv bylo tímto rozhodnutím dotčeno [§72 odst. 1 písm. a) zákona], natož aby takové tvrzení odůvodnil, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil, "případně aby mu bylo povoleno zmeškání lhůty".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu, je patrno, že tento soud zastavil řízení o stěžovatelově žalobě, jež měla být projednána v režimu správního soudnictví, když zjistil, že správnímu orgánu se přes opakované pokusy nepodařilo jeho rozhodnutí doručit jinak než formou veřejné vyhlášky a že žaloba stěžovatele byla podána po lhůtě touto vyhláškou stanovené; z dostatečně a zřetelně odůvodněného rozhodnutí obecného soudu (§157 odst. 2 o. s. ř.) jsou v potřebném rozsahu patrny jak skutkový stav věci (ten ostatně stěžovatel ani nenapadá), tak právní závěry, k nimž obecný soud po jeho zhodnocení dospěl.
Za této situace jsou odkazy stěžovatele na (orgánům veřejné moci, příp. v příslušné evidenci neohlášenou) změnu bydliště, případně na jeho zdravotní stav zcela nerozhodné, neboť, jak ostatně zcela správně konstatuje obecný soud, bylo jeho procesní povinností sdělit orgánům veřejné moci, činným v jeho daňové věci, místo svého pobytu natolik přesně a včas, aby s ním jako s účastníkem řízení mohl být navázán kontakt; jestliže tak stěžovatel neučinil, a jestliže v důsledku toho zmeškal i lhůtu stanovenou zákonem pro přezkum zákonnosti správního rozhodnutí a konečně jestliže je postup těchto orgánů, jak dostatečně vyložil obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí, zcela ve shodě se zákonem, nelze jejich procesnímu postupu, a stejně tak jejich rozhodnutím, ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Na správnosti těchto závěrů nemohou nic změnit ani odkazy stěžovatele na jeho zdravotní stav, neboť nic mu nebránilo v tom, aby - obdobně jak to, byť opožděně, učinil v souvislosti s podanou žalobou, svým zastupováním pověřil někoho, kdo by byl s to jeho jménem v příslušných řízeních jednat, případně doručované písemnosti převzít.
Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou těchto důvodů, a když pro prominutí zmeškané lhůty není zákonného podkladu.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevila potřeba vésti stěžovatele k odstranění vad ve vykázané plné moci (§31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. března 2000