ECLI:CZ:US:2000:3.US.96.2000
sp. zn. III. ÚS 96/2000
Usnesení
III. ÚS 96/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele MUDr. J. V., zastoupeného JUDr. M.U., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. srpna 1999, č. j. 26 Cm 177/99-13, a Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 1999, č. j. 7 Cmo 1046/99-30, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. srpna 1999, č. j. 26 Cm 177/99-13, a Vrchního soudu Praze ze dne 24. listopadu 1999, č. j. 7 Cmo 1046/99-30. Uvedl, že zamítnutím jeho návrhu na vydání předběžného opatření, kterým se snažil dočasně upravit poměry účastníků řízení a zamezit tak vzniku škody, se cítí dotčen v právu zaručeném čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dále uvedl, že se u odvolacího soudu domáhal připuštění dovolání proti jeho rozhodnutí, návrhu nebylo vyhověno a s ohledem na znění §238a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu dovolání k Nejvyššímu soudu nepodal. Současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil §35j zák. č. 248/1992 Sb. s tím, že podle jeho přesvědčení toto ustanovení odporuje ústavně zaručené ochraně práv osob převodem závazků a povinností bez jejich souhlasu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. l písm. a), §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu návrhu, sdělení stěžovatele ze dne 18. dubna 2000, spisu Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 26 Cm 177/99 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1istopadu 1999, č. j. 7 Cmo 1046/99-30, bylo zjištěno, že stěžovatel v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně navrhl jeho zrušení a pokud ke zrušení usnesení a vrácení věci krajskému obchodnímu soudu nedojde, aby byla připuštěna možnost dovolání. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a vyslovil, že se dovolání nepřipouští. Stěžovatel s poukazem na znění §238a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu dovolání k Nejvyššímu soudu ČR nepodal.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
I když soudy obou stupňů nerozhodovaly ve věci samé, stěžovatel návrh na připuštění dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podal. Přes nevyhovění tomuto návrhu bylo na stěžovateli, aby dovolání podal a tak vyčerpal procesní prostředek, vyplývající z §239 odst. 2 občanského soudního řádu. Poněvadž tak neučinil, byl jeho návrh jako nepřípustný odmítnut [§75 odst. 1, §43 odst. l písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Pro odmítnutí ústavní stížnosti nepřichází v úvahu zahájení řízení o zrušení §35j zák. č. 248/1992 Sb. [§74, §65 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2000