ECLI:CZ:US:2000:4.US.110.98
sp. zn. IV. ÚS 110/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti I, a.s., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, č.j. 53 Co 303/97-99, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a MUDr. R. M., jako vedlejšího účastníka, a to se souhlasem účastníků bez nařízení ústního jednání, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, č.j.
53 Co 303/97-99 se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 3. 1998 se
stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, č.j. 53 Co
303/97-99, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 17. 9. 1997, č.j. 5 C 274/96-78, jímž bylo podle
§104 odst. 1 o.s.ř. zastaveno řízení, v němž se stěžovatelka
domáhala zaplacení 934.500,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud,
obdobně jako soud prvého stupně, dospěl k závěru, že ten, kdo byl
označen jako žalovaný, nebyl způsobilý být účastníkem řízení,
jelikož "dr. Rami Mahmud", který byl uveden v žalobě, není
subjektem totožným s "MUDr. Rashidem Mahmoodem", jehož žalobce
označil v průběhu řízení.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka
dovolání, a to současně s ústavní stížností, přičemž takto:
postupovala z opatrnosti, ve snaze zachovat lhůtu k podání ústavní
stížnosti pro případ, že dovolání bude jako nepřípustné odmítnuto,
k čemuž došlo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2000,
č.j. 20 Cdo 1224/98-116.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena její
ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České
republiky ("Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod ("Úmluva"). Porušení spatřuje v tom, že
obecné soudy, v rozporu s obvyklou soudní praxí, judikaturou
i některými nálezy Ústavního soudu, neumožnily upřesnit nesprávné
označení účastníka řízení, které vzniklo zcela zjevně a bez
jakýchkoliv pochybností pouze proto, že žalobce neměl dostatek
údajů o osobě žalovaného. Ze soudního spisu zcela zjevně vyplývá,
že nesprávné označení bylo způsobeno větším počtem možností
transkripce příjmení, záměnou křestního jména s označením
obchodního jména a záměnou sídla podnikání s adresou bydliště. Od
počátku řízení však bylo zřejmé, že označením dr. Rami Mahmud má
na mysli MUDr. Rashida Mahmooda, a i z úkonů vedlejšího účastníka
vyplývá, že on sám na sebe žalobu vztáhl.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného
usnesení.
Vedlejší účastník MUDr. Rashid Mahmood ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost neobsahuje
argumenty, z nichž by bylo možné dovodit namítaný zásad do ústavně
zaručených práv stěžovatelky. Vyslovil názor, že to byla právě
stěžovatelka, která svým postupem, který nebyl v souladu
s postupem stanoveným občanským soudním řádem a předpokládaným
článkem 36 odst. 1 Listiny, fakticky neumožnila obecným soudům
rozhodnout jinak, než podle ustanovení §103 a §104 odst. 1
o.s.ř., tedy než aby řízení zastavily. Postup stěžovatelky
v řízení před obecnými soudy byl poznamenán chybami a vadami. Při
obvyklé pečlivosti (pozornost při čtení písemných dokumentů
vyměněných mezi účastníky v době probíhajícího řízení) by
k soudem prvého stupně i odvolacím soudem zjištěným vadám nedošlo
a stěžovatelka mohla, ještě před uplynutím promlčecí lhůty, podat
novou žalobu bez oběma soudy konstatované vady. Samotná žaloba
podaná dne 17. 2. 1993 směřovala proti osobě neexistující, tj. ve
smyslu §19 o.s.ř. proti osobě, která nemůže být účastníkem
řízení. U nesprávného označení žalovaného stěžovatelka setrvala
fakticky až do 28. 7. 1997, kdy ve svém vyjádření právně
relevantním způsobem navrhla změnu v označení žalovaného. Soud
prvého stupně však návrh na upřesnění spolu s právním zdůvodněním
neakceptoval, neboť by podle jeho názoru šlo fakticky o záměnu
účastníků v rozporu se smyslem §92 odst. 2 o.s.ř. Je toho názoru,
že to byla právě stěžovatelka, která nedodržela stanovený postup
(o.s.ř.) při uplatnění žalobního návrhu. Z uvedených důvodů
navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud vyčkal výsledku dovolacího řízení a seznámil se
s obsahem rozhodnutí dovolacího soudu. Dále si vyžádal spis
Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 5 C 274/96, a poté, co se
seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl
k závěru, že ústavní stížnost a návrhům s ní spojeným je třeba
vyhovět, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se
zastavením občanského soudního řízení. Z ústavněprávního hlediska
pak jde především o posouzení otázky, zda toto zastavení řízení,
údajně pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení týkající se
označení žalovaného, za daných okolností konkrétního případu
představuje zásah do ústavně zaručeného práva zakotveného v čl.
36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, když tvrzení stěžovatelky
o porušení čl. 90 Ústavy považuje Ústavní soud za nepřípadné,
neboť z uvedeného článku nelze dovodit subjektivní veřejné právo
stěžovatelky.
Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka ve
svém vyjádření ze dne 21. 2. 1994 (č.l. 23) k odvolání žalovaného
mj. uvedla: "Žalovaný je osobou, která pochází z území, ve kterém
se hovoří arabsky. Transkripce jeho jména do latiny proto může být
různá a žalovaný také různou transkripci používá. V některých
případech používá transkripci anglickou, tedy místo písmena "u"
používá písmena "oo". Domnívá-li se žalovaný, že v daném případě
dochází k nesprávnému označení jeho jména, nechť je tato závada
považována jako chyba v psaní a nechť je jako taková i opravena."
Na základě sdělení Obvodního úřadu Městské části Praha 6 (č.l.
34) pak předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 9. 6.
1995 v záhlaví rozsudku ze dne 2. 11. 1993, č.j. 4 C 96/93-13
provedla opravu jména, příjmení a bydliště žalovaného. Z č.l. 34
a 35 pak vyplývá, že předsedkyně senátu požádala právní zástupce
žalobce a žalovaného, stejně jako žalovaného samotného o vrácení
rozsudku k provedení opravy. Protože rozsudky nebyly vráceny,
opravené rozsudky obvodní soud zaslal žalobci, jeho právnímu
zástupci a žalovanému, jak vyplývá z č.l. 37 a násl.
Z uvedeného tudíž nelze dovodit, než že Obvodní soud pro
Prahu 5 nesprávné označení žalovaného považoval za zřejmou
nesprávnost ve smyslu §164 o.s.ř., jež se netýká výroku
rozhodnutí, a tuto nesprávnost opravil dne 9. 6. 1995. Byla-li takto:
vada rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 11.
1993 odstraněna, byly obecné soudy, tj. Obvodní soud pro Prahu 6,
kterému byla věc posléze postoupena při vydání nového
prvostupňového rozhodnutí i Městský soud v Praze jako soud
odvolací, povinny k této skutečnosti přihlédnout. Pokud takto:
neučinily, a řízení pravomocně zastavily, porušily základní právo
stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1
Listiny.
Ostatně i ze závěru odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR
o odmítnutí dovolání ze dne 30. 3. 2000 vyplývá, že dovolací soud
přisvědčil tomu, že právní závěry odvolacího soudu co do
identifikace žalovaného vyznívají zřejmě nesprávně. Jinak řečeno,
Nejvyšší soud ČR neodmítl dovolání proto, že by sdílel závěry
odvolacího soudu, ale jen proto, že neshledal žádný z důvodů
přípustnosti dovolání.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1
a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhověl, když
shledal, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo
porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky zakotvené v čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. 10. 2000